Jak jsme jeli k Lago di Garda

Zdravím všechny!

Je poslední den v Itálii a my si ho chceme užít. Ráno snídáme zase na terase s výhledem na hory. Plán dnešního den je jednoduchý. Pojedeme se podívat na Lago di garda. Jsem nadšená. O tomto jezeru jsem se četla už v několika knížkách, taky už jsem pár let nebyla u moře, a tak doufám, že by mi Lago di Garda to mohlo trochu vynahradit.

Ve vesničce Caprianna vysoko v horách, kde bydlíme je příjemné počasí. Není ani vedro ani zima. Nasedáme do auta. Pojedeme všichni. Já, máma, Jaroušek, Ála i Anna Marie a Mauritio u kterých bydlíme. Všichni se vměstnáme do auta. Já s mámou sedíme v kufru, kde jsou přidané sedačky. Kolena máme u brady, ale jsme naprosto šťastný, že dneska poznáme zase další kousek Itálie.

Po hodině zastavujeme na vyhlídce, u které je hospoda. Vyhlídka je opravdu nádherná. Dáváme si kolu a domácí limonádu. Teplota vzduchu dosáhla 30 °C, a my se všichni zase namačkáme do auta a jedeme dál.

Itálie je opravdu nádherná. Projíždíme kolem skal a údolí, která jsou přenádherná. Bohužel je můj mobil dokáže zachytit pouze rozmazaně a foťák přestal fungovat už na cestě do Itálie. Vybral si super chvíli…

Párkrát čekáme v menší koloně, ale nic, co by nás zdrželo nějak významně. Po čtyřech hodinách přejíždíme vrchol hřebenu a Italskými serpentýnami se dostáváme do městečka. V dálce vidím okraj jezera. Od vodní plochy se odráží sluneční svit a já už myslím jen na to, až se vyzuji z tenisek a namočím si v jezeře nohy.

Rozhovor v autě se přesouvá do češtiny a dozvídáme se, že Anna Marie a Mauritio mají pro nás překvapení. 50 kilometrů od Lago di Garda zajíždíme k luxusní restauraci. Pozvali nás na luxusní oběd a já jsem nadšená. Italské jídlo je výborné. Zjišťujeme, že sestřenka Anny Marie tuto restauraci vlastní, a tak máme dobrý stůl s výhledem na skály.

Předkrm se skládá z mnoha druhů šunky. Já jsem sice člověk, který se snaží maso omezovat, ale stejně neodolám a alespoň ochutnám. Celý oběd se nese ve stylu švédských stolů. S mámou jsme trochu zaražené, protože celá konverzace u stolu je vedena pouze v italštině, takže nerozumíme ani slovu. Po dvou hodinách jsme dojedli. Já jsem mezitím odběhla asi pětkrát ,,na záchod“, abych si trochu odpočinula od nudy. Zdravím turisty a procházím si spodní patro. Máma to řeší tak, že si šla dvakrát zakouřit. Vlastně mě tam nechala napospas samotnou. Neodolám a když jde po druhé jdu s ní. Sedíme na židlích před vchodem, bavíme se o turistech a o nádherné přírodě (zase koukáme do skály). Zjišťuji, že chce jet k jezeru také a že už ji to vevnitř nebaví. Náš oběd se blíží ke konci.

Odjíždíme, avšak místo toho abychom se vydaly k jezeru jedeme zpět do Caprianny.

Máma nemluví. Je na ní vidět, že je naštvaná a zklamaná. Já se asi rozpláču. Pokrčím si nohy pod bradu, protože tady vzadu je strašně málo místa. Zapínám sluchátka a vypínám hlavu. Po asi hodině zastavujeme před vesničkou.

Mauritio říká, že tato vesnička patří mezi nejkrásnější v Itálii. Ve vesničce (promiňte, zapomněla jsem název) jsme asi hodinu. Je nádherná. Starobylá. Domy jsou postavené ze dřeva a všude je vidět ruční práce. Procházím se malými italskými uličkami a na malém náměstí si ve fontánce namáčím ruce do ledové vody, abych se ohladila. Bohužel jsem namíchnutá, je mi neskutečné vedro a jsem naštvaná na celý svět. Máma k tomu ještě vstupuje s tématem ,,já a můj život“. Vzpomínám, že jsme se tam na parkovišti minimálně patnáct minut hádali. Ale opravdu hádali, což my s mámou moc neděláme. Potom nasedáme do auta. Pouštím si hudbu a po dalších pár hodinách zastavujeme v Caprianně, před apartmánem.

Jsem vysílená, unavená a mám hlad. Dávám si večeři s výhledem na údolí a vrcholky hor. Jsem zklamaná, ale jsem ráda, že jsem pořád v Itálii. Zítra se vracíme do Čech. Provedu večerní hygienu a na placáka padám do postele a do pěti minut usínám. Vstávali jsme brzo. Dohromady strávili asi 7 hodin v autě, 2 v restauraci a dvě hodiny ve vesničce a na dalších zastávkách. 

Jsem zklamaná, ale jsem ráda, že jsem doopravdy viděla (sice z dálky 50 kilometrů) jezero Lago di Garda. Zítra odjíždíme a já si vychutnávám poslední klidnou noc, bez tramvají a projíždějících aut. Dobrou noc a sladké sny.

Tak, a to je poslední článek z Itálie. Předchozí články najdete v rubrice Svět. Doufám, že vás to bavilo a těšíte se na další vyprávění ze zahraničí. Já se těším moc. Už to znáte:)

Čtěte, pište, milujte a cestujte

S Italskou láskou Bee

 

5 věcí, které sníží odpad na naší planete

V poslední době mě hodně štvou plasty. Když chodím po obchodech vidím, že kolem mě jsou plasty všude. Když už jsme u plastů…

Většina si představuje plasty jako třeba plastové PET lahve. Je jich na světě poměrně málo. Těch doma nemáte moc nebo snad ano?

Většina lidí si neuvědomuje, že každý člověk na planetě je naprosto obklopen plastem. Doopravdy! Protože plast není jenom flaška! Teď se pořádně rozhlédněte kolem sebe. Kolik plastů vidíte?

PET lahev, obal od sušenky, igelitová taška, zubní kartáček, nábytek, televize, auto, počítač, vaše boty, a dokonce i vaše oblečení.

Je toho tolik. Je toho moc. Každý člověk vyprodukuje přibližně 320 kg odpadu za rok. Vezmeme-li v uvážení, že se průměrný Čech dožije sedmdesáti let, znamená to, že za celý svůj život vyprodukuje přibližně 22 400 kg odpadu. JEDEN JEDINÝ ČLOVĚK!!!

Chci naší planetě pomoci. Chci informovat lidi o tom, jak je to s odpadem a jeho recyklací. Dnes vám chci říct základy. 5 jednoduchých věcí, které můžete udělat pro sebe, pro planetu, pro zvířata, abychom snížili plasty a odpad všeobecně.

TŘIĎTE ODPAD: Zprvu se to může zdát jako triviální věc, ale nevíte, kolik lidí to nedělá. Netřídí. Roztřiďte svůj odpad na směsný, sklo, papír, plasty. Nic víc není potřeba. Okolo sídlišť naleznete kontejnery, kde to můžete vyhodit. Taky se porozhlédněte po kontejnerech na oblečení, baterie, žárovky a elektroniku.

REDUKUJTE ODPAD UŽ PŘI NÁKUPU: Dneska je samozřejmostí si vzít na ovoce a zeleninu v obchodě igelitový pytlík. Děláte to? Já už ne! Došlo mi, že vzít si na jeden kus zázvoru nebo na trs banánů igelitový pytlík je blbost. Naprostá blbost. Jste v obchodě, vezmete si pytlík do něj dáte banány a potom je dáte do košíku. Projdete zbytek obchodu. Nakoupíte všechno potřebné, zaplatíte u pokladny a jedete domů. Doma banány dáte do misky s ovocem a pytlík vyhodíte. Celková doba, kdy byl používán je cca 30 minut. Tomu se říká dlouhý život.

DOMÁCÍ JE DOMÁCÍ: Nejlepší jsou domácí produkty. Jablko bude chutnat nejlépe, když si ho utrhnete ze stromu a potom se to něj zakousnete. Nebo když vykopete na poli brambory. Je to větší kvalita a máte z toho i lepší pocit, protože víte, kde to rostlo. Ještě lepší pocit je, pokud jste si to sami vypěstovali. Rozumím tomu, že někdo nemá zahradu, pole nebo prostě jen chuť na farmářství. Já se v hlíně taky šťourám nerada. V dnešní době je ale spousta možností. Farmářské trhy jsou v poslední době velice oblíbené a nabízejí jen to nejlepší z naší České Republiky i zahraničí. Navíc je to docela zážitek procházet se mezi stánky, poslouchat živou muziku a cítit ty dobroty ze všech stran. Schválně se podívejte ve vašem okolí na farmářské trhy a jdete nakupovat!

SEKÁČ: Většina lidí nenakupuje v sekáčích, protože si myslí, že tam nakupují jen chudí lidé. Tričko ze sekáče si představí jako oprané tričko, které je staré a pomalu se rozpadá. Realita však je, že v sekáčích běžně najdete úlovky z H&M, Lindex, Bershka a Adidas, když objevíte dobrý sekáč. Jen najdete jeden kus a jednu velikost, když vám to nesedí, tak máte smůlu. Já sekáče úplně miluju. Rozhodně jdu radši do sekáče než do H&M.

KVALITA A KVANTITA: Co je lepší? Je lepší si koupit věc, která vám vydrží rok než věc, kterou jednou použijete a potom ji zahodíte? Podle mě určitě! Jako příklad mohu zmínit třeba láhev na pití. Koupíte si lahev z tvrdého plastu nebo ze skla. Ta vám vydrží dlouho. Rozhodně déle než flaška Mattonky za 13 korun. Ta je za pár dní otlučená a vy ji vyhodíte, protože, co jiného byste s ní mohli udělat. Kupte si radši lepší lahev a vyberte si radši kvalitu než kvantitu:)

ZBYTEČNÉ PLASTY: Plusová věc a zároveň prosba. Pokuste se vyvarovat zbytečných plastů. Tím myslím brčka, kelímky, podtácky na festivalu a spoustu dalších. Zkuste se vyvarovat všech těchto věcí, pokud je to možné. Bez brčka dokážete pít a co kdybyste si na nalili kafe do hrnečku místo do papírového/plastového kelímku? Musíme si kupovat plastové tašky u pokladny? Vezměte si radši látkovou.

Tak dneska je to ode mne vše! Jsme moc ráda, že jsem pro vás založila novou rubriku PLANETA, a ještě víc mě těší, že vás to baví. Děkuju za zprávy a komentáře, které mi píšete. Vždycky potěší.

Čtěte, pište, milujte a snažme se snížit odpad na naší planetě

S přírodní láskou Bee

 

 

Málem jsem se utopila v moři kvůli igelitce – Zerowaste

Zdravím všechny!

V posledních týdnech si v hlavě pohrávám s jednou myšlenkou. Tato myšlenka se týká odpadu. Ano, opravdu odpadu a ano, je to trochu nechutný.

Nicméně momentálně jsem se začala zabývat právě o toto téma. ZEROWASTE, neboli vyprodukování nulového odpadu.

Jak určitě z mého blogu už víte, jsem velký milovník přírody. Miluji moře, lesy i hory. Předtím jsem byla normální člověk. Nakupovala jsem v supermarketu. Na jednu papriku si brala igelitový pytlík. Kupovala si slazenou Mattonku a všechno v plastu.

Vzpomínám si, že poprvé jsem se nad odpadem zamyslela asi před dvěma lety, kdy jsem byla na dovolené v Maroku ve městě Agadir. Pláže plný nedopalků a dalších drobných odpadků, které lidi po sobě nechtěli uklidit.

Pak jsem vlezla do moře, normálně si plavu a najednou se mi něco otřelo o nohu. Hned jsem pomyslela na žraloky, kraby nebo na medúzy. To víte, když jsem k smrti vyděšená mám velkou představivost.

Pořád se mě to drželo za nohu a já jsem začala skutečně šílet. Málem jsem se tenkrát utopila. Máchala jsem rukama a nohama, ale ta věc se mě pořád nechtěla pustit. Nadechla jsem se a potopila se, abych si to mohla z nohy sundat. Po potopení jsem zjistila, že jen to igelitová taška. Tak jsem se vynořila na hladinu a doplavala na břeh.

Ještě asi deset minut jsem ležela v písku a hledala svůj dech. Já jsem se tak strašně vyděsila, to si ani neumíte představit. Je to takový ten pocit, kdy se vám zrychlí dýchání, nemůžete se nadechnout. Vaše srdce vám tluče takovou rychlostí, kdy si myslíte, že za chvíli budete mít zástavu.

V tu dobu jsem se nad odpadem v oceánech zastavila asi na minutu a na další dva roky jsem na to úplně zapomněla. Párkrát jsem viděla přeplněné odpadkové koše v centru města nebo v lese. Nebo odpadky jen volně hozené v parku, na ulicích i v přírodě.

Pak jsem narazila na videa na YouTube od Weef, která o Zerowaste veřejně mluví. Píše články, točí videa a já se na ně koukám moc ráda. Tady máte odkaz na její blog – weefs world . Právě Verča byla první člověk, který mě donutil se zamyslet na odpadem všeobecně. Víte, že každý rok vyprodukuje průměrný Čech až 320 kg odpadu? To je strašně moc.

Kolik máte doma plastu vy? Třídíte? Slyšeli jste už o Zerowaste? Taky používáte na jeden kus ovoce nebo zeleniny igelitový sáček?

Rozhodla jsem, že chci něco změnit. Chci, aby i ostatní lidé dostali pravdivé informace o světě a naší přírodě. Proto jsem pro vás vytvořila novou rubriku Planeta, kde najdete všechno, co bychom měli vědět o naší planetě a přírodě. O tom jak moc špatně se s nimi zachází.

Čtěte, pište, milujte a chraňte přírodu

S láskou k přírodě a k vám Bee

 

 

 

Velká změna

Říká se, že změna je život. Já si myslím, že je to pravda. Všimla jsem si, že jednou za čas nějakou tu drobnou změnu potřebuju. Ostříhat si vlasy, zajít si do nové restaurace nebo vracet se domů jinou cestou než obvykle.

Četla jsem o velkých změnách a jsem si jistá, že vy je znáte taky. Například, že se odstěhujete do zahraničí, změníte práci nebo partnera/partnerku. Nikdy jsem, ale na tyto velké změny neměla odvahu, a navíc nebyly potřeba.

Do zahraničí (rozumějte na delší pobyt) jsem vždycky chtěla, ale vím, že v Praze budu ještě nejbližší čtyři roky. Bydlím v krásném bytě a partnera nemám, takže ho logicky nepotřebuju změnit.

Dneska jsem zjistila, že tyto velké změny doprovází za ruku strach. Většina lidí tyto velké změny nedělá, protože se bojí, protože něco…

Protože:

se to nemusí povést, na to nemám, je to riskantní, je to moc daleko, mi tohle vyhovuje (lež), ho mám rád/a, je ještě dost času a spoustu dalších výmluv.

Já jsem dneska zažila velkou změnu. Přecházím ze základní školy na střední. Ano, jsem tak mladá:)

Nicméně je to pro mě velká změna. Všechno, na co jsem byla zvyklá dneska skončilo. První den v devátém ročníku jsem se před prahem školy nadechla a překročila práh s myšlenkou, že je to poslední začátek.

Dneska jsem vycházela ze školy snad jako poslední. Zastavila jsem se před prahem a nadechla se. Pravou nohou překročila práh. Dělala jsem to tak vždycky, každý rok. A pak to přišlo.

Vodopády slz jsem mi začalo valit z očí. Protože tím jedním krokem jsem za sebou nechala 9 let, které už nikdy nemůžu vrátit. Slzy padaly a padaly. Měla jsem rozpolcené pocity. Byla jsem šťastno-smutná. Nechávala jsem za sebou úžasné roky, přátele, prostor a lidi na které jsem byla zvyklá.

Potom přišel strach. Co když mě na nové škole nebudou mít rádi? Co když nebudu moc dobrá a propadnu, popřípadě mě vyhodí? Co když mě budou šikanovat? Začala jsem se bát toho velkého kroku. Té velké změny. 

Začala jsem myslet na všechny mé spolužáky a na naše společné příběhy a historky. Na své věrné holky a všechny ty blbosti, které jsme zažili. A přišla jsem na to, že jediné, co můžu udělat je být sama sebou. To je to nejlepší, co můžu být.

S holkama jsme začali brečet. Začali jsme všechny objímat a společně jsme vzpomínali na ty dlouhé roky. Celý den jsme zakončili zmrzlinou, šlehaným mlékem, bagetou a smíchem.

Nádherně jsme se rozloučili, byl to úžasný den.

Děkuju všem lidem, kteří byli součástí těch devíti let. Každý jste mi něco ukázal a dal. Je jedno jestli to bylo špatné či dobré vedlo to k této chvíli a já z celého srdce děkuju. Mám vás moc ráda!

Dnešní článek byl o přechodu na jinou školu, ale velkých změn je samozřejmě více. Chci pozdravit a ujistit všechny lidi, kteří právě prochází velkými změnami ať už dobrovolně či nikoli. Ať se stěhujete, jste po rozchodu, měníte školu nebo zaměstnání, chci vám říct, že se nemáte čeho bát. Vždycky tam budou rizika a strach, ale jak se říká:

,,Život začíná za hranicí komfortní zóny.“

Teď tu hranici překračujete a doufejte, že za ní čeká něco lepšího. Protože určitě čeká. Protože celý vesmír se spojí, aby to byla pravda!

Čtěte, pište milujte a nebojte se změn!

S láskou Bee

Věnováno mým úžasným spolužákům za krásná léta, která jsme spolu prožili…

 

 

Může žena nebýt ženou?

Zdravím všechny!

Nedávno jsem četla článek o tom, že ženy přestávají být ženami. Tento článek mi utkvěl v hlavě. Pokud si chcete přečíst článek celý tak ho máte tady – článek 

Nechodí v podpatcích, chodí bez make-upu, chodí neupravené, neučesané a chlapsky oblečené. Ženy začínají více nosit mikiny a tenisky. Celá myšlenka toho článku byla, že ženy by měli více začít nosit podpatky a měli bychom se stát více ženami. Já jsem se zamyslela a zjistila jsem, že podle tohoto článku vlastně žena vůbec nejsem.

Většinou mě najdete v džínách, v mikině a na nohou mám tenisky. Nad make-upem a účesem si taky moc hlavu nelámu. Znamená to snad, že nejsem žena?

Podle mě má každý mít právo na to se rozhodnout, co chce a co zase nikoliv. Jestli chce tenisky nebo podpatky, sukni nebo kalhoty, make-up nebo ne.

Skoro v každém článku připomínám to, že každý člověk je jiný. Pomalu, ale jistě už to začíná být určitým způsobem klišé.

Někomu sluší bílá, jinému žlutá. Někdo rád džíny, jiný si zase nikdy na sebe džíny neobleče, protože je mu to nepohodlné a nepříjemné. Každý máme právo si zvolit.

Já to mám tak plus, mínus na střídačku. Někdy ráno nemám sílu se ani namalovat. Tak si vezmu kalhoty, tričko a jdu. Jindy se zase vzbudím plná síly. Obleču si šaty, upravím vlasy do všech možných tvarů. Make-up si nanáším třeba půl hodiny a jsem si schopna vyhrát s očními stíny klidně na deset minut. K šatům si vezmu podpatky nebo zase tenisky. To samé ke kalhotám.

Chci tím říct, že se oblékám podle toho, jak se cítím. To samé i s ostatními věcmi v životě. Řídím se podle toho, co moje tělo chce. Někdy se ze sebe snažím udělat princeznu v šatech. Někdy jde princezna ven v tričku, ve kterém spala se stejným účesem a bez make-upu, ale pořád je to princezna.

Co tímto článek chci připomenout?

Nemá cenu se trápit v oblečení, které vám není pohodlné. Ve kterém se necítíte sví. Oblečte se podle sebe. Je jedno, jestli se obléknete šaty nebo kalhoty. Můžete si vzít zářivě růžové ponožky se spousty vzory. Na hlavu si dát klobouk. Také je jedno, jestli si to oblečení koupíte v H&M nebo v sekáči. Já mám teda radši ten sekáč:)

Mějte se a buďte sví.

Čtěte, pište, milujte

 S láskou Bee

Ps: Jenom prosím vás do divadla v teplácích fakt ne. Zkuste dodržovat alespoň částečnou etiketu. O tom už jsem jednou článek psala- To je normální, že teď všichni nosí tepláky

 

 

%d blogerům se to líbí:
Přejít k navigační liště