Pochvaly ovlivňují náš život

Už od malička jsem my lidé byli vychováváni tak, abychom poslouchali.

Když jsme udělali něco správně dostali jsme odměnu. Nemusela to být odměna fyzická, někdy jen stačilo: „Ty si ale hodná holčička/chlapeček.“

To nám stačilo a my jsme byli schopní udělat cokoliv, abychom v očích ostatních lidí byli ty „hodné děti“.

Když jsme, však udělali něco špatně nebo jsme to neudělali dost rychle, stali jsme se „zlými“

Nikdo nechce být zlé dítě! Tak se snažíte být, co nejlepší a dostat, co nejvíce pochval.

A tak čas plyne a vy rostete. Už umíte chodit, sami jíst, zavazovat si tkaničky, číst, psát, počítat. Začínáte si všímat, že už to není jako za starých časů. Tehdy stačilo udělat jeden krok a byly jste nejlepší. Teď jich uděláte za den mnohem více, ale žádná pochvala nepřichází.

Rostete dál a dál. Na obličeji se vám udělají pupínky, vaše tělo se mění a vy dospíváte. Pochvaly už vlastně žádné nedostáváte, ale moc po nich toužíte. Chcete slyšet:

„Ty si krásná/krásný“

„Jsi chytrá/chytrý“

nebo „Jsi úžasná/úžasný“

Začínají vám chybět a vy si začnete připadat špatně. Protože když nedostáváte pochvaly nejste hodní, jste zlí.

Dodneška si pamatuji, jak jsem se asi v šesté třídě zhroutila. Tohle na mě naprosto dolehlo. Připadalo mi, že mi nikdo nevěří, a že se ze mě stalo špatné dítě. Pořád jsem jen slyšela:

„No, Lucinka umí lépe zpívat než ty. Měla by ses víc snažit.“

„Vidíš? Eliška umí namalovat psa lépe než ty. Je prostě v tomhle ohledu lepší.“

„No a malá Kristýnka dostává samé jedničky. Jak to, že ty máš dvojky?“

Pořád dokola a dokola. Byla jsem z toho frustrovaná. Byla jsem na*raná. Vzpomínám si, že tehdy jsem lezla rodičům do zadku, abych je donutila mě pochválit. Umyla jsem nádobí a zametla jsem. Učila jsem se, abych byla lepší, ale pořád jsem neslyšela to, co jsem potřebovala.

A jednou se pomyslná sklenice naplnila až po hrdlo a při jedné hádce jsem to všechno vychrlila ven. Máma se na mě koukala jako na blázna.

„Co čekáš? Že tě budu pořád chválit?“

Ano, čekala jsem to. Moc jsem si to přála, protože pocit ,,hodného“ dítěte mi chyběl. Nechtěla jsem nic jiného než být chválena.

Nakonec to dopadlo tak, že mě další týden chválila. Za každou maličkost a první dva dny jsem se v tom vyžívala. Užívala jsem si ten pocit „hodného a šikovného dítěte“

Po čase jsem si ale všimla, že mámina pochvala nevychází od srdce, ale jen z úst. Začala to říkat automaticky bez významu. V tu chvíli to pro mě ztratilo smysl. Máma mě přestala chválit a já jsem od pochval upustila.

Až do nedávna…

Vždycky jsem byla dítě, kterému šlo všechno, co se týkalo drobného tvoření rukama. Dokázala jsem šít, splétat náramky z bužírek a všechno možné z gumiček. Jednou se dostal mi do hlavy nápad, začít šít. A když máma našla ve sklepě staré závěsy bylo to pro mě, jako volání z nebes. Byly tmavě modré z Ikei a rodičům před lety visely v ložnici.

Udělal jsem si střih na volnočasové kalhoty s vysokým pasem a začala jsem šít. Koukala jsem se u toho na filmy a zjistila jsem, že mě šití opravdu baví. A tak jsem šila, přešívala, zašívala, zakládala, párala a tvořila. Strávila jsem na nich každé odpoledne asi tři dny, když jsem si je poprvé oblékla byla jsem z nich nadšená. Moc se mi líbily a v tu chvíli jsem zatoužila po pochvale. Dostala jsem chuť být pochválená.

Šla jsem se do obýváku ukázat mámě. Už jsem se těšila na to překvapení a pochvalu. Něco ve smyslu:

„Moje dcera si ušila sama kalhoty a jsou úžasné. Vypadá v nich dobře. Moc jí sluší. Bože, já mám tak šikovnou dceru.“

Ve skutečnosti. Prohlédla si mě od hlavy k patě a řekla:

„Proboha, co to máš na sobě? Vypadáš strašně.“

Spadla jsem ze svého růžového snového obláčku tvrdě na beton.

Otočila jsem se a odešla. Koukla jsem se do zrcadla a na malý moment jsem viděla ty kalhoty, jako něco naprosto odporného, co patří do popelnice. Pak jsem si vzpomněla na ty dlouhé večery u filmů s jehlou v ruce. Na tu čistou radost, když jsem se naučila šít tak, aby stehy byly rovné a pravidelné.

Nemůže mě soudit.

Jak vůbec po člověku můžu chtít pochvalu, když vůbec neví, kolik s tím bylo práce? Já jsem se nadřela na každém stehu. Tyhle kalhoty jsem vymyslela podle sebe, podle svojí postavy. MĚ se moc líbí, a to je nejdůležitější.

Ani nevíte, jak krásný je to pocit, když zjistíte, že to jediné, co můžete udělat je pochválit se sami. Poděkovat si za to, co jste dokázali.

A tak vás prosím. Chvalte se. Říkejte si to nahlas každé ráno před zrcadlem. Říkejte si, jak jste úžasní, dokonalí a překrásní. A pokud jednou za čas zatoužíte po pochvale tak si ji řekněte sami. Pokud i to nestačí, tak se nebojte vždycky se najde někdo, kdo vám od srdce řekne, že jste nejlepší.

Skutečně se však můžete pochválit jenom VY SAMI a až na to přijdete, změní se vám celý svět.

Čtěte, pište, milujte a hoďte cizí pochvaly za hlavu.

S láskou BeePS: Četli jste příběh o kalhotách. Pokud je chcete vidět, tak sledujte můj instagram, kde nám v plánu vám sdílet fotku. Instagram: @julls_world

PS2: Fotka z náhledu je tři roky stará a vyfotila jsem jí v Maroku!

Mezinárodní vztahy a Dívka se psem

Budu vám vyprávět pohádku.

Bylo, nebylo…

Byla jednou jedna dívka, která se rozhodla, že začne chodit na brigádu do knihkupectví. Na konci léta šla domů z deseti hodinové směny. Byla unavená a už se moc těšila domů. Když však přišla domů zjistila, že musí ještě vynést plasty do kontejnerů, protože se snaží recyklací šetřit naši planetu. Když šla zpátky, všimla si, že ve tmě na druhé straně je dívka se psem. Očividně byla zmatená. Potom na ní zavolala, přeběhla ulici a naší dívce říkala něco cizí řečí. 

Dívka se psem se rozhodla to zkusit v angličtině. Naše dívka se však angličtinu teprve učila, ale stejně se jí snažila poradit, jak nejlépe svou krkolomnou angličtinou dokázala. Dívka se psem se chtěla dostat na metro a naše dívka jí popsala cestu. Rozloučily se, ale naši dívku zachvátil divný pocit.

Na chvíli zaváhala, kousla se do rtu, ale pak se vydala nocí za dívkou se psem. Za chvíli ji dohnala, a už ji nešlo zastavit. Svoji krkolomnou angličtinou se jí představila a řekla jí o sobě všechno možné. Dívka se psem se představila jako Patrycja. Naše dívka se dozvěděla, že je z Polska a v Čechách je jen na dva týdny. Spí u kamarádů v bytě, oni jsou zrovna na dovolené. A tak se ty dívky bavily a bavily, až došly na rozcestí. 

Naše dívka řekla, že metro je ještě kousek dolů z kopce. Patrycja však řekla, že bydlí kousek od metra, a že se ztratila, ale odtud už trefí. A tak se dvě naprosto jiné dívky spřátelily. V malém obchůdku si na kousek účtenky na sebe napsaly kontakt a každá šla k sobě domů.

Potom se dívky sešly ještě několikrát do týdne. Procházely se se psem, seděli v parku a povídaly si. Chvíli v angličtině, chvíli v češtině. Navzájem si opravovaly chyby.

Povídaly si o životě, o cestování, o veganství. Zjistily, že k veganství mají obě stejný vztah. Naše dívka jí povídala o Praze, o jejích oblíbených místech, o památkách. O svých názorech, snech, přáních. Patrycja ji podporovala a ona jí vyprávěla o všech místech, kde byla ona. O rušném Londýně, klidné Itálii, nádherném Amsterdamu, o horách a písečných plážích.

Čas však plynul jako voda, a než se obě dívky nadály byl to jejich poslední den. Rozloučily se a slíbily se, že se zase uvidí na Vánoce. A tak jedna krásná letní pohádka měla šťastný konec.

Většina z nás byla vychovaná, abychom se báli. Báli se cizích lidí, neznámého, změn a odlišností. Já jsem se seznámila s úžasnou holkou, která mi zase o kousek otevřela oči. Nikdy bych ji nepoznala, kdybych se nekousla do rtu, neotočila se a nedoběhla jí. Děkuju za ty dny, kdy jsem mohla strávit s Patrycjou.

Ukázala mi toho tolik. Nikdy nezapomenu na to, jak jsem se jí snažila naučit jazykolam. Potom vymyslela zase něco těžkého ona pro mě. Moc jsme se u toho nasmály. Zažila jsem s ní úžasné momenty. Tohle léto nemohlo skončit lépe.

A vás nabádám. Nebojte se. Mluvte anglicky a pokud to neumíte, tak se to naučte. Angličtina posouvá naše hranice o kilometry, a to za to stojí.

Čtěte, pište, milujte a věřte v pohádky

S mezinárodní láskou Bee

 

Podnikání z pláže – Stanislava Mrázková Stiborová

Zdravím všechny!

Po delší pauze se vám hlásím s další knížkou, která mi změnila život. Podnikání z pláže. Ale začnu od začátku…

O Stáně Mrázkové Stiborové jsem se dozvěděla již jako dítě. Můj táta jako podnikatel do mě už od malička vkládal po malých kouscích znalosti, informace a vědomosti, co se týče podnikání. Když jsem potom v devíti letech objevila a pochopila Tajemství, začala jsem se zajímat i o podnikání. Lépe řečeno online marketing neboli o digitálním nomádství.

Už od malička jsem byla vychovávána tak, že dokážu cokoliv, co budu chtít. V devíti letech jsem si poskládala žebříček hodnot a dospěla k tomu, že nechci být zaměstnaná, ale že chci podnikat. Chci cestovat a pracovat z domova. Táta mi asi v jedenácti letech půjčil ze své knihovny knížku Podnikání z pláže. Už v té době jsem byla rychločtenář, ale tahle knížka mi dala zabrat. Byla to první knížka, co se týče podnikání a některým věcem jsem nerozuměla. Nicméně jsem Podnikání z pláže dočetla. Tato kniha mě v mých cílech ještě více podpořila a ujistila, že je to možné.

V knize najdete příběh Stáni. Od stavební firmy s bývalým manželem až po online kurz Podnikání z Pláže. Jak už jsem nakousla Stáňa začala své podnikání ses svým, teď již bývalým manželem se kterým má dvě holčičky. Věděla, že jí v životě něco chybí, a tak začala hledat. Rozvedla se a našla svoje poslání v online marketingu. Dnes je expertka v tomto oboru.

,,Žijte příběh ze které si nemusíte brát dovolenou.“

Postupně krok za krokem si dokázala vybudovat databázi a vznikly známé projekty jako online kurz Podnikání z plážePlážová střední nebo Plážová přípravka. Ve všech těchto kurzech najdete postup krok za krokem, jak začít podnikat online. Jak psát blog, eBook, vybudovat fanpage, databázi kontaktů a mnoho dalších věcí.

V knize kapitolu za kapitolou se dozvídáte důležité informace pro vaše podnikání.Také v knize naleznete mnoho dalších příběhů. Stáňa vyzpovídala své okolí, takže se můžete těšit na myšlenky a poznatky například od:

Jiřího Mazoura – Stánin otec (podnikatel, autor projektu Hrajeme si na burze),

Jirky Stibora – Stánin manžel (Podnikatel, expert na online marketing, autor eBooku Jak dělat video marketing na YouTube),

Dany-Sofie Šlancové (podnikatelka, spisovatelka a lektorka, autorka projektu Cyklická žena)

Alice Kirš (podnikatelka a autorka projektu Ženy ženám, který byla bohužel nedávno ukončen)

Davida Kirše (podnikatel, majitel Firmy 2.0, autor programu EmailAcademy a Milionové Impérium)

A spoustu dalších lidí.

Kniha Podnikání z pláže je taky napsaná chápavou formou. To je velice důležité abyste to věděli. V knize nenajdete žádné složité grafy nebo neznámá slova. Kniha je napsaná přátelskou formou. Je rozdělena do kapitol, které nejsou tak dlouhé. Nicméně doporučuji si po každé kapitole dát den volno a pořádně si popřemýšlet nad obsahem kapitoly. Nejde o rychlost, ale o znalost.

Myslím, že je taky důležité říct, že knihu Podnikání z pláže byste v knihkupectví hledaly zbytečně. Stáňa si knihu vydala na vlastní náklady, takže si jím můžete koupit online na jejím webu.

Knihu četlo už více než 19 000 lidí. Budete další?

Všechno důležité jsem vám již řekla. Už záleží jen na vás, pokud vás tato kniha upoutala. Já tuto knihu velice doporučuji. Změnila mi život a určitě nejsem jediná.

Pro Stáňu: Pokud tohle čteš Stáňo, tak ti chci moc poděkovat. Sleduji tě už od svých dvanácti let a nedávno jsem objevila tvůj Instagram a Instasrories, které nemají chybu. Gratuluji ke svatbě a doufám, že si Slovinsko s Juráškem, Viki, Aničkou a Jirkou užíváte. Dáváš mi naději, že online marketingem se dá uživit. Jsi můj životní vzor…

,,Žijte příběh, který chcete vyprávět.“

Stániny, projekty, blog, YouTube videa a spoustu dalšího naleznete na stránkách

www.podnkanizplaze.cz

www.stanislavamrazkova.cz

Dám vám sem odkaz i na sociální sítě:

Instagram – podnikanizplaze

Facebook – Stáňa Stiborová Mrázková

Tak doufám, že se vám to líbili. Já se loučím a těšte se na další knížky. 

Čtěte, pište, milujte a sledujte můj blog

S láskou k online marketingu a k vám Bee

Jak jsme jeli k Lago di Garda

Zdravím všechny!

Je poslední den v Itálii a my si ho chceme užít. Ráno snídáme zase na terase s výhledem na hory. Plán dnešního den je jednoduchý. Pojedeme se podívat na Lago di garda. Jsem nadšená. O tomto jezeru jsem se četla už v několika knížkách, taky už jsem pár let nebyla u moře, a tak doufám, že by mi Lago di Garda to mohlo trochu vynahradit.

Ve vesničce Caprianna vysoko v horách, kde bydlíme je příjemné počasí. Není ani vedro ani zima. Nasedáme do auta. Pojedeme všichni. Já, máma, Jaroušek, Ála i Anna Marie a Mauritio u kterých bydlíme. Všichni se vměstnáme do auta. Já s mámou sedíme v kufru, kde jsou přidané sedačky. Kolena máme u brady, ale jsme naprosto šťastný, že dneska poznáme zase další kousek Itálie.

Po hodině zastavujeme na vyhlídce, u které je hospoda. Vyhlídka je opravdu nádherná. Dáváme si kolu a domácí limonádu. Teplota vzduchu dosáhla 30 °C, a my se všichni zase namačkáme do auta a jedeme dál.

Itálie je opravdu nádherná. Projíždíme kolem skal a údolí, která jsou přenádherná. Bohužel je můj mobil dokáže zachytit pouze rozmazaně a foťák přestal fungovat už na cestě do Itálie. Vybral si super chvíli…

Párkrát čekáme v menší koloně, ale nic, co by nás zdrželo nějak významně. Po čtyřech hodinách přejíždíme vrchol hřebenu a Italskými serpentýnami se dostáváme do městečka. V dálce vidím okraj jezera. Od vodní plochy se odráží sluneční svit a já už myslím jen na to, až se vyzuji z tenisek a namočím si v jezeře nohy.

Rozhovor v autě se přesouvá do češtiny a dozvídáme se, že Anna Marie a Mauritio mají pro nás překvapení. 50 kilometrů od Lago di Garda zajíždíme k luxusní restauraci. Pozvali nás na luxusní oběd a já jsem nadšená. Italské jídlo je výborné. Zjišťujeme, že sestřenka Anny Marie tuto restauraci vlastní, a tak máme dobrý stůl s výhledem na skály.

Předkrm se skládá z mnoha druhů šunky. Já jsem sice člověk, který se snaží maso omezovat, ale stejně neodolám a alespoň ochutnám. Celý oběd se nese ve stylu švédských stolů. S mámou jsme trochu zaražené, protože celá konverzace u stolu je vedena pouze v italštině, takže nerozumíme ani slovu. Po dvou hodinách jsme dojedli. Já jsem mezitím odběhla asi pětkrát ,,na záchod“, abych si trochu odpočinula od nudy. Zdravím turisty a procházím si spodní patro. Máma to řeší tak, že si šla dvakrát zakouřit. Vlastně mě tam nechala napospas samotnou. Neodolám a když jde po druhé jdu s ní. Sedíme na židlích před vchodem, bavíme se o turistech a o nádherné přírodě (zase koukáme do skály). Zjišťuji, že chce jet k jezeru také a že už ji to vevnitř nebaví. Náš oběd se blíží ke konci.

Odjíždíme, avšak místo toho abychom se vydaly k jezeru jedeme zpět do Caprianny.

Máma nemluví. Je na ní vidět, že je naštvaná a zklamaná. Já se asi rozpláču. Pokrčím si nohy pod bradu, protože tady vzadu je strašně málo místa. Zapínám sluchátka a vypínám hlavu. Po asi hodině zastavujeme před vesničkou.

Mauritio říká, že tato vesnička patří mezi nejkrásnější v Itálii. Ve vesničce (promiňte, zapomněla jsem název) jsme asi hodinu. Je nádherná. Starobylá. Domy jsou postavené ze dřeva a všude je vidět ruční práce. Procházím se malými italskými uličkami a na malém náměstí si ve fontánce namáčím ruce do ledové vody, abych se ohladila. Bohužel jsem namíchnutá, je mi neskutečné vedro a jsem naštvaná na celý svět. Máma k tomu ještě vstupuje s tématem ,,já a můj život“. Vzpomínám, že jsme se tam na parkovišti minimálně patnáct minut hádali. Ale opravdu hádali, což my s mámou moc neděláme. Potom nasedáme do auta. Pouštím si hudbu a po dalších pár hodinách zastavujeme v Caprianně, před apartmánem.

Jsem vysílená, unavená a mám hlad. Dávám si večeři s výhledem na údolí a vrcholky hor. Jsem zklamaná, ale jsem ráda, že jsem pořád v Itálii. Zítra se vracíme do Čech. Provedu večerní hygienu a na placáka padám do postele a do pěti minut usínám. Vstávali jsme brzo. Dohromady strávili asi 7 hodin v autě, 2 v restauraci a dvě hodiny ve vesničce a na dalších zastávkách. 

Jsem zklamaná, ale jsem ráda, že jsem doopravdy viděla (sice z dálky 50 kilometrů) jezero Lago di Garda. Zítra odjíždíme a já si vychutnávám poslední klidnou noc, bez tramvají a projíždějících aut. Dobrou noc a sladké sny.

Tak, a to je poslední článek z Itálie. Předchozí články najdete v rubrice Svět. Doufám, že vás to bavilo a těšíte se na další vyprávění ze zahraničí. Já se těším moc. Už to znáte:)

Čtěte, pište, milujte a cestujte

S Italskou láskou Bee

 

5 věcí, které sníží odpad na naší planete

V poslední době mě hodně štvou plasty. Když chodím po obchodech vidím, že kolem mě jsou plasty všude. Když už jsme u plastů…

Většina si představuje plasty jako třeba plastové PET lahve. Je jich na světě poměrně málo. Těch doma nemáte moc nebo snad ano?

Většina lidí si neuvědomuje, že každý člověk na planetě je naprosto obklopen plastem. Doopravdy! Protože plast není jenom flaška! Teď se pořádně rozhlédněte kolem sebe. Kolik plastů vidíte?

PET lahev, obal od sušenky, igelitová taška, zubní kartáček, nábytek, televize, auto, počítač, vaše boty, a dokonce i vaše oblečení.

Je toho tolik. Je toho moc. Každý člověk vyprodukuje přibližně 320 kg odpadu za rok. Vezmeme-li v uvážení, že se průměrný Čech dožije sedmdesáti let, znamená to, že za celý svůj život vyprodukuje přibližně 22 400 kg odpadu. JEDEN JEDINÝ ČLOVĚK!!!

Chci naší planetě pomoci. Chci informovat lidi o tom, jak je to s odpadem a jeho recyklací. Dnes vám chci říct základy. 5 jednoduchých věcí, které můžete udělat pro sebe, pro planetu, pro zvířata, abychom snížili plasty a odpad všeobecně.

TŘIĎTE ODPAD: Zprvu se to může zdát jako triviální věc, ale nevíte, kolik lidí to nedělá. Netřídí. Roztřiďte svůj odpad na směsný, sklo, papír, plasty. Nic víc není potřeba. Okolo sídlišť naleznete kontejnery, kde to můžete vyhodit. Taky se porozhlédněte po kontejnerech na oblečení, baterie, žárovky a elektroniku.

REDUKUJTE ODPAD UŽ PŘI NÁKUPU: Dneska je samozřejmostí si vzít na ovoce a zeleninu v obchodě igelitový pytlík. Děláte to? Já už ne! Došlo mi, že vzít si na jeden kus zázvoru nebo na trs banánů igelitový pytlík je blbost. Naprostá blbost. Jste v obchodě, vezmete si pytlík do něj dáte banány a potom je dáte do košíku. Projdete zbytek obchodu. Nakoupíte všechno potřebné, zaplatíte u pokladny a jedete domů. Doma banány dáte do misky s ovocem a pytlík vyhodíte. Celková doba, kdy byl používán je cca 30 minut. Tomu se říká dlouhý život.

DOMÁCÍ JE DOMÁCÍ: Nejlepší jsou domácí produkty. Jablko bude chutnat nejlépe, když si ho utrhnete ze stromu a potom se to něj zakousnete. Nebo když vykopete na poli brambory. Je to větší kvalita a máte z toho i lepší pocit, protože víte, kde to rostlo. Ještě lepší pocit je, pokud jste si to sami vypěstovali. Rozumím tomu, že někdo nemá zahradu, pole nebo prostě jen chuť na farmářství. Já se v hlíně taky šťourám nerada. V dnešní době je ale spousta možností. Farmářské trhy jsou v poslední době velice oblíbené a nabízejí jen to nejlepší z naší České Republiky i zahraničí. Navíc je to docela zážitek procházet se mezi stánky, poslouchat živou muziku a cítit ty dobroty ze všech stran. Schválně se podívejte ve vašem okolí na farmářské trhy a jdete nakupovat!

SEKÁČ: Většina lidí nenakupuje v sekáčích, protože si myslí, že tam nakupují jen chudí lidé. Tričko ze sekáče si představí jako oprané tričko, které je staré a pomalu se rozpadá. Realita však je, že v sekáčích běžně najdete úlovky z H&M, Lindex, Bershka a Adidas, když objevíte dobrý sekáč. Jen najdete jeden kus a jednu velikost, když vám to nesedí, tak máte smůlu. Já sekáče úplně miluju. Rozhodně jdu radši do sekáče než do H&M.

KVALITA A KVANTITA: Co je lepší? Je lepší si koupit věc, která vám vydrží rok než věc, kterou jednou použijete a potom ji zahodíte? Podle mě určitě! Jako příklad mohu zmínit třeba láhev na pití. Koupíte si lahev z tvrdého plastu nebo ze skla. Ta vám vydrží dlouho. Rozhodně déle než flaška Mattonky za 13 korun. Ta je za pár dní otlučená a vy ji vyhodíte, protože, co jiného byste s ní mohli udělat. Kupte si radši lepší lahev a vyberte si radši kvalitu než kvantitu:)

ZBYTEČNÉ PLASTY: Plusová věc a zároveň prosba. Pokuste se vyvarovat zbytečných plastů. Tím myslím brčka, kelímky, podtácky na festivalu a spoustu dalších. Zkuste se vyvarovat všech těchto věcí, pokud je to možné. Bez brčka dokážete pít a co kdybyste si na nalili kafe do hrnečku místo do papírového/plastového kelímku? Musíme si kupovat plastové tašky u pokladny? Vezměte si radši látkovou.

Tak dneska je to ode mne vše! Jsme moc ráda, že jsem pro vás založila novou rubriku PLANETA, a ještě víc mě těší, že vás to baví. Děkuju za zprávy a komentáře, které mi píšete. Vždycky potěší.

Čtěte, pište, milujte a snažme se snížit odpad na naší planetě

S přírodní láskou Bee

 

 

%d blogerům se to líbí:
Přejít k navigační liště