Konec blogu

Kdo mě sleduje na sociálních sítích, tak už to ví.

Ale já to chci říct stejně ještě jednou. Všechno najednou. Na jeden nádech.

Rozhodla jsem se založit nový blog a tento zrušit. Chci říct, že jsem to vůbec neplánovala. Najednou to však přišlo a já se rozhodla pro trochu jinou cestu.

Katie Bee, jako osoba, vznikla asi ve třinácti letech. Ve čtrnácti jsem založila blog a nedávno jsme spolu oslavili rok. Teď už vlastně rok a půl.

Vymyslela jsem si jiné jméno, přezdívku, abych mohla být tak trochu anonymní, což se mi nakonec nelíbilo, začala jsem všude dávat moje společný fotky a všem o blogu řekla.

Za ten rok a půl jsem vám psala o všem možném. O věcech dobrých i zlých. Mé názory, nápady, návody a sny. Milovala jsem psaní článků a v tu chvíli to pro mě byl odpočinek. Možná tak trochu únik ze světa. Mimo realitu.

Snažila jsem si vybudovat komunitu. Síť lidí, kteří jsou na stejné vlně. Rádi se nad mými příhodami zasmějí, občas si budou chtít přečíst něco o knížkách nebo o zerowaste.

A povedlo se mi to.

Rok a půl jsem budovala a teď to všechno zmizí.

Možná proto jsem tak dlouho nevydala tento článek, i když už mám nový blog asi dva měsíce. ale cítím, že už je nejvyšší čas se posunout dál. Na jinou úroveň. Někam výš.

Tak pro vás píšu tyhle slova a za všechno vám chci poděkovat. Můj cíl se splnil. Z nuly se nám podařilo téměř 7 000 přečtení a 190 komentářů. Oblíbily jste si moje články.

Moje další přání bylo získat za měsíc tisíc přečtení, a to nám proklouzlo jen těsně mezi prsty. Tenkrát jsme za měsíc získali 856 přečtení, od té doby už žádný článek nevyšel.

A ani nevyjde.

Nicméně vy jste tu pořád byly. Každý den se na blog někdo přišel podívat, něco si přečíst. Pořád jste psali úžasné komentáře a občas mi napsali i nějakou hezkou zprávu.

DĚKUJU.

Děkuju za ten čas, který jsem s vámi mohla strávit. Z ustrašené holky, která psala články o přestavbě baráku se stal pohodová holka, která se už nestydí za sebe ani za svoje názory.

Pomohli jste mi otevřít oči a za to vám nikdy nebudu schopná dostatečně poděkovat.

Poslední slova na závěr?

Katie Bee zaniká, ale je tu Jull’s world. Julčin svět, kde budete znát mé jméno a začneme zase někde jinde.

Pořád to budu já, ale pod jiným jménem a na jiném www.

Ale pořád JÁ.

Tak naposledy…

Čtěte, pište, milujte

S nekonečnou láskou Bee

NOVÝ BLOG NAJDETE TADY

WWW.JULLSWORLD.CZ

Pochvaly ovlivňují náš život

Už od malička jsem my lidé byli vychováváni tak, abychom poslouchali.

Když jsme udělali něco správně dostali jsme odměnu. Nemusela to být odměna fyzická, někdy jen stačilo: „Ty si ale hodná holčička/chlapeček.“

To nám stačilo a my jsme byli schopní udělat cokoliv, abychom v očích ostatních lidí byli ty „hodné děti“.

Když jsme, však udělali něco špatně nebo jsme to neudělali dost rychle, stali jsme se „zlými“

Nikdo nechce být zlé dítě! Tak se snažíte být, co nejlepší a dostat, co nejvíce pochval.

A tak čas plyne a vy rostete. Už umíte chodit, sami jíst, zavazovat si tkaničky, číst, psát, počítat. Začínáte si všímat, že už to není jako za starých časů. Tehdy stačilo udělat jeden krok a byly jste nejlepší. Teď jich uděláte za den mnohem více, ale žádná pochvala nepřichází.

Rostete dál a dál. Na obličeji se vám udělají pupínky, vaše tělo se mění a vy dospíváte. Pochvaly už vlastně žádné nedostáváte, ale moc po nich toužíte. Chcete slyšet:

„Ty si krásná/krásný“

„Jsi chytrá/chytrý“

nebo „Jsi úžasná/úžasný“

Začínají vám chybět a vy si začnete připadat špatně. Protože když nedostáváte pochvaly nejste hodní, jste zlí.

Dodneška si pamatuji, jak jsem se asi v šesté třídě zhroutila. Tohle na mě naprosto dolehlo. Připadalo mi, že mi nikdo nevěří, a že se ze mě stalo špatné dítě. Pořád jsem jen slyšela:

„No, Lucinka umí lépe zpívat než ty. Měla by ses víc snažit.“

„Vidíš? Eliška umí namalovat psa lépe než ty. Je prostě v tomhle ohledu lepší.“

„No a malá Kristýnka dostává samé jedničky. Jak to, že ty máš dvojky?“

Pořád dokola a dokola. Byla jsem z toho frustrovaná. Byla jsem na*raná. Vzpomínám si, že tehdy jsem lezla rodičům do zadku, abych je donutila mě pochválit. Umyla jsem nádobí a zametla jsem. Učila jsem se, abych byla lepší, ale pořád jsem neslyšela to, co jsem potřebovala.

A jednou se pomyslná sklenice naplnila až po hrdlo a při jedné hádce jsem to všechno vychrlila ven. Máma se na mě koukala jako na blázna.

„Co čekáš? Že tě budu pořád chválit?“

Pokračovat ve čtení →

Mezinárodní vztahy a Dívka se psem

Budu vám vyprávět pohádku.

Bylo, nebylo…

Byla jednou jedna dívka, která se rozhodla, že začne chodit na brigádu do knihkupectví. Na konci léta šla domů z deseti hodinové směny. Byla unavená a už se moc těšila domů. Když však přišla domů zjistila, že musí ještě vynést plasty do kontejnerů, protože se snaží recyklací šetřit naši planetu. Když šla zpátky, všimla si, že ve tmě na druhé straně je dívka se psem. Očividně byla zmatená. Potom na ní zavolala, přeběhla ulici a naší dívce říkala něco cizí řečí. 

Dívka se psem se rozhodla to zkusit v angličtině. Naše dívka se však angličtinu teprve učila, ale stejně se jí snažila poradit, jak nejlépe svou krkolomnou angličtinou dokázala. Dívka se psem se chtěla dostat na metro a naše dívka jí popsala cestu. Rozloučily se, ale naši dívku zachvátil divný pocit.

Na chvíli zaváhala, kousla se do rtu, ale pak se vydala nocí za dívkou se psem. Za chvíli ji dohnala, a už ji nešlo zastavit. Svoji krkolomnou angličtinou se jí představila a řekla jí o sobě všechno možné. Dívka se psem se představila jako Patrycja. Naše dívka se dozvěděla, že je z Polska a v Čechách je jen na dva týdny. Spí u kamarádů v bytě, oni jsou zrovna na dovolené. A tak se ty dívky bavily a bavily, až došly na rozcestí. 

Pokračovat ve čtení →

%d blogerům se to líbí:
Přejít k navigační liště