Hledání Aljašky – John Green

 ,,Jdu hledat velké Možná.“

,,Jak se kdy dostanu z tohohle labyrintu!“

Vždycky jsem věřila, že ty nejúspěšnější autory mám přečtené. Rowlingová, Austenová, Meyerová. Plus pár dalších. Proto jsem byla docela překvapená, když se na mě ze všech stran zároveň, ale od jiných lidí, kteří se nikdy neviděli sypal ten stejný názor. ,,John Green je super, jeho knížky si musíš přečíst.“

Když jsem podle internetu zjistila, že jeho knihy, jako Hvězdy nám nepřály a Papírová města, jsem v ruce měla už několikrát ( to si pamatuju podle přebalu), byl to pro mě docela šok. Pak přinesla do školy moje kamarádka Hvězdy nám nepřáli, nakoukla jsem do knihy a byla jsem unešená. Řekla, že existují i filmy, a tak jsem přišla domů a celé odpoledne jsem se koukala na filmy. Avšak tím, že jsem se na to dvě hodiny koukala a věděla jsem, jak to dopadne, jsem ztratila zájem. Jeho další knihy mě nezajímaly a já to teď beru jako velkou chybu.

Hodně věřím na zázraky a vše kolem toho. Také věřím, že to, co nás má potkat, se objeví v pravou chvíli. A tak bylo úterý a u nás v Praze stál kousek od mého domu pojízdná knihovna. A tak jsem vrátila staré knihy a začala hledat něco nového. Prošla jsem beletrie, fantasy, až jsem došla k románům. Vytáhla jsem jednu knížku, ale police byla tak narvaná, že vedlejší vypadla taky a spadla na zem. Na knihovnici jsem se koukla, co nejvíce ztrápeným výrazem a ohnula jsem se pro knihu, abych ji zvedla. A když jsem zvedla oči a podívala se na polici, uviděla jsem to. Na druhé polici od spodu, což je normálně výška mých kolen, měl část polička zabranou John Green. Nádherné a jednoduché obaly knih. Ale hlavně zlaté nálepky edice Světový Bestseller. A tak jsem našla svoji neoblíbenější knihu. (prozatím😊)

Neváhala jsem a půjčila jsem si Papírová města, Hledání Aljašky, Příliš mnoho Kateřin, Will Grayson,Will Grayson.

Dneska vám budu psát jen o Hledání Aljašky, ale nebojte, myslím, že o panu Greenovi nepíšu naposledy.

Teď jenom pár slov o Johnu Greenovi:

Mladý spisovatel, který žije se svojí manželkou a dětmi v Indianapolis v USA. Mezi jeho nejznámější knihy patří Hvězdy nám nepřály (2012), tato kniha se dočkala i filmového zpracování v roce 2014. V roce 2008 vydal knihu Papírová města a ta se také dočkala svého zpracování, akorát o něco později v roce 2015.  Plánuje se ještě natočit Hledání Aljašky, takže se na to těším.

Většina jeho knih má nálepku světový bestseller. Tyto nálepky mají opravdu jen ty nejúspěšnější knihy, John Green se pyšní hned třemi. Pan Green dostal taky za své knihy i mnoho cen. Například cenu Cena Edgara Allana Poea nebo Michael L. Printz Award.

Jeho další knihy mají název například Příliš mnoho Kateřin, Will Grayson, Will Grayson (napsal společně se svým kamarádem spisovatelem Davidem Levithanem) a Sněží, Sněží (kniha vánočních povídek, spolu s Lauren Myracleovou a Maureen Johnsonovou).

V roce 2014 byl časopisem Time zahrnutý mezi 100 nejvlivnějších lidí světa.

Obvykle, když čtu nějakou knížku, která má zlomový okamžik, jako …a pak mi řekl: ,,Miluji tě“, umřela mi v náručí, nebo rozešli jsme se, je pro mě těžší o tom psát. Bojím se, že vám toho prozradím moc, a to bych nerada.

Vlastně bych byla neskonale šťastná, kdybyste šli do knihovny nebo do knihkupectví a rozhodli se po přečtení tohoto článku knihu přečíst. Protože zvědavost by byla neúnosná. No, tak doufám, že toho neprozradím moc…

Tato kniha je složitá, ale jednoduchá zároveň. Ono taky vměstnat do osm seti slov mého článku, slova někoho jiné, který je mám na 260 stránkách není jednoduché. Na každé stránce je detail, který vás to donutí číst od začátku do konce, protože jinak nemáte šanci to pochopit. Ale ve zkratce..

Hlavním hrdinou je Miles. Je vysoký, hubený, vtipný a zvláštní. Milesova zvláštnost je, že si pamatuje poslední slova lidí před tím, než zemřou.  Ve své staré škole byl neoblíbený a neměl žádné přátele.  Proto se rozhodne nastoupit na střední školu v Alabamě s tím, že ,,Jdu hledat velké Možná.“(poslední slova Francoise Rabelaise). V knize objevíte spoustu zajímavých posledních slov, které se vám vryjí do paměti a nejlepší na tom je, že jsou podle pravdy. Protože pan autor miluje poslední slova stejně jako Miles.

Na koleji má pokoj s Chipem, který si říká Plukovník a ten Milese pojmenuje Váleček. Stanou se kamarády, přidá se k nim i Takumi a Aljaška. Aljaška je hezká holka, která miluje cigarety, party a alkohol. Stejně jako Plukovník a Takumi. Je hodně náladová a nepředvídatelná.

Postupně zasvětí Válečka do světa cigaret a alkoholu. Udělají spolu kanadskou noc, jako pomstu jejím nepřátelům. Je tam spoustu malých momentů, které jsou napínavé a zajímavé. Postupně se Váleček a Aljaška začnou sbližovat a začnou dělat větší kraviny. A pak se stane ten velký zvrat, který obrátí celý příběh vzhůru nohama.

Ten, co vám nemůžu říct, protože byste potom nebyly překvapeni.

Nicméně od té chvíle je to takový trochu psychický thriller.

Potom jsou i vtipné scény. Do školy pozvou striptéra, jako další velký kanadský žert. Ten se zamaskuje jako profesor, který se zajímá o sexualitu u mladistvých. No a potom se začne svlékat a Miles a jeho parta a vlastně všichni co jsou v tělocvičně se začnou hrozně smát a jejich vedoucí, kterého nikdo nemá rád bude nepříčetný. A na posledních stránkách této knihy se všechno odhalí a vysvětlí. Napínavé až do konce.

Kniha je ještě zvláštně napsaná. Nemá názvy kapitol, ale odpočítá dny Předtím a Poté. Například kapitola sto dvacet tři dní předtím.

Poslední stránky jsou Válečkova závěrečná slohová práce z náboženství a vysvětluje tam svoje pocity ohledně všeho, co se událo. Celá práce se týkala otázky: ,,Jak se kdy dostanu z tohohle labyrintu!“ (poslední slova Simóna Bolívara)

Nebudu vám jí sem přepisovat celou, ale jenom krátký úryvek, který mě naprosto okouzlil. A rozhodla jsem se, že se ho naučím nazpaměť.

,,Proto vím, že mi odpouští, stejně jako já odpouštím jí. Poslední slova Thomase Edisona zněla: ,,Je tam velice krásně.“ Nevím, kde je to, ale věřím, že to někde je a doufám, že je tam krásně.

Takže doufám, že se vám to líbilo. Koukněte se na mé minulé recenze Továrna na sny a Sama sobě majákem

Čtěte, pište, milujte a čtěte knihy od Johna Greena

S láskou Bee

PS: Moc by jsi mi pomohla můj milí čtenáři, kdyby si zde zanechala komentář. Pokud tě můj blog zaujal můžeš sledovat Facebook a Instagram

Mockrát děkuju:)

Chci něco změnit

Jako malá jsem vždycky večer lezla k babičce do postele a nechala si od ní vyprávět pohádky. Pohádky o princeznách a dracích, spanilých princích, o lesních vílách a skřítcích. O kraji za sedmero horami a devatero řekami.

Někdy mi babička, ale neříkala pohádky, ale skutečné příběhy. Vyprávěla mi o příbězích ze života. Povídala mi o svých rodičích, mých prarodičích, jak se vzali, jaká byla Praha za jejího dětství, jak vypadala Jugoslávie a jaké měla ráda sladkosti.

Milovala jsem ty příběhy. Vyprávěla mi, jak z bytu na Břevnově, kde bydlely, viděla v zimě na ostatních střechách domů mraky sněhu. Říkala, že když vyběhla ven na ulici, závěje na chodníku byly pomalu větší než ona. Že si pamatuje zimu, kdy bylo mínus 5 stupňů, ale sněhu bylo všude dost. Jak s kamarády vytáhla sáňky, jezdili na Strahově z kopce na silnici a vůbec se nebáli. V létě zase bylo 23 stupňů a všichni umíraly horkem, protože na něco takového nebyl nikdo zvyklí.

Praha neměla paneláky a ten kdo měl doma televizi a ještě k tomu barevnou, byl bůh. Chodilo k němu celé sousedství.

Vyprávěla, že milovala pomeranče. Ty v té době byly jenom na Vánoce a nebyly to rozhodně pomeranče, které si kupujeme celý rok v Albertu.

Říkala, že mohla nosit, co chtěla. Stačilo to namalovat a pak s máminou pomocí ušít. K narozeninám dostávala dárky v podobě různých látek. Různých materiálů a vzorů. Hodně pestrobarevných a já si doteď vzpomínám, jak se babička vždycky u tohohle smála.

Proč to píšu? Proč jsem napsala teď tři sta slov o osobě, kterou nikdo neznáte? Protože někde uvnitř mě je hlas, ten volá a křičí. Říká, že doba je hrozně rychlá a život uteče jako voda.

Že v dnešní době je normální, že v srpnu i v lednu najdeme v supermarketu pomeranče, které vypadají úplně stejně.

V srpnu je 36 stupňů ve stínu a vlastně to nikomu nepřijde divné. Tento rok trvala zima skoro pět měsíců! A hned dva dny po konci už všichni chodili v kraťasech a šatech, protože bylo 28 stupňů.

Lidé mají doma ne jednu televizi, ale mají třeba tři. Nejsou to ty normální televize, jako za mojí babičky. To jsou ty plazmové. Když roztáhnete ruce do upažení nemáte šanci se dotknout ani jednoho okraje. Plus započítejme, že každý dospělý má počítač a děti tablet a mobil.

Oblečení se dá normálně koupit v obchodě a nikomu nevadí, že dalších x tisíc lidí má na sobě to samé. Nikdo není originální, vlastně se o to ani nesnaží. Nikoho nezajímá, že když to tričko stojí 120 korun, že jeho výroba musela být v hrozných podmínkách. Že lidé kteří ho ušili asi nedostali úplně férově zaplaceno.

Lidé moc nepřemýšlejí, moc neuvažují, moc toho nevědí.

Cílem mého blogu je něco změnit. Změnit kousek světa ve kterém se každé ráno probouzím. Chci v lidech vzbuzovat otázky a s těmi, se kterými by si nevěděli rady, tak jim zkusit poradit.

Chtěla bych ukázat svůj život ostatním lidem, aby viděli, jak to v jiném životě chodí. Že život nemusí být jen práce a dřina, ale taky radost a štěstí.

Chtěla bych přesvědčit lidi, že je úplně jedno, jestli je ta kabelka značková nebo je ze sekáče. Jestli někdo jezdí na dovolenou dvakrát ročně a někdo jen jednou. Nebo vůbec. Že peníze nejsou všechno.

Že život je takový jaký je…krásný

Čtěte, pište, milujte

S láskou Bee

Jsme víc online než offline

Jsme více online než offline. Je to pravda přiznejme si to.

Už delší dobu mám v hlavě myšlenku, že mě ten sociální svět začíná nudit a že bych od něj potřebovala pauzu. Klidně se přiznám a řeknu, že mám ráda svůj mobil.

Miluju Instagram na kterém sdílím svoje životní příběhy a zážitky, stejně tak mě baví koukat se na fotky ostatních.

Miluji Facebook, protože si přes něj můžu povídat s vámi a sdílet i novinky u mě na blogu.

Miluji Pinterest. V poslední době mi ukazuje skvělé rady a nápady do života. A já bych se na něj mohla koukat pořád.

Miluju internet sám o sobě, protože když dělám seminárku nemusím chodit do knihovny nebo někde těžce shánět informace. Stačí to jen napsat do vyhledávač a mám to během vteřiny.

To všechno miluju, ale někdy mi to přijde všechno stejný. Není v tom žádný rozdíl a přestává mě to bavit.

Bolí mě, když vidím malé děti, jak sedí na hřišti před sebou mají míč na fotbal, ale stejně sedí u mobilu a koukají na nevím co. Možná hrají hry. Maminky sedí na lavičce a ukazují ostatním maminkách fotky svých ratolestí. A chlubí se která má hezčí. Fotku i dítě.

Bolí mě, když vidím, že děti nemůžou jíst bez toho aniž by se přitom nekoukaly na pohádku v telefonu nebo v televizi. Proč tohle své děti učíme?

Jsme více online než offline. Bojíme se, aby nám něco neuteklo. Ale co je to za život, když se pořád necháme ozařovat modrým světlem z našich telefonů, počítačů, televizí, …

Teď vyzývám a prosím o DIGITÁLNÍ VOLNO. Odložme na pár hodin své telefony. Jen na pár hodin.Pojďme ven, vždyť je tam tak krásně. Nechme trochu sluníčka posvítit na naší kůži. Běžme se projít, jen tak si lehnout na louku nebo si udělat piknik. Běžme tam kde je nám hezky, vypněme telefon a buďme teď a tady.

Užívejme si přítomný okamžik a Buďme šťastný…

Čtěte, piště, milujte a zavírejte se častěji do svých soukromých světů bez telefonů.

S neupřímnější láskou Bee

 

Sama sobě majákem – Kate Rezková

Jak jsem slíbila, dneska vám budu psát o knize Sama sobě majákem od blogerky, youtuberky a zpěvačka Kate Rezkové.

Kačka je mladá, inspirativní duše. Její tvorba mě naprosto uchvátila a já jsem jejím fanouškem už něco přes rok a půl. S Kačkou jsem měla příležitost potkat se už dvakrát. Pokaždé byla úžasná, sebevědomá a milá.

Kačka vydala na podzim svojí první knížku. Sama sobě majákem, bylo totiž nejdříve jen video. Šla jsem na křest, takže knížku mám i s věnováním a s nádhernými vzpomínkami.

Křest se pořádal v Praze nedaleko od Andělu v restauraci Svět. Bylo to moc krásné. Všude byly vánoční světýlka a balónky. Opravdový ráj. Kačku přišlo podpořit opravdu hodně lidí, bylo nás tam něco přes 200. Kačka pozvala také ostatní blogery, takže jsem mohla vidět Anetku (Anie Songe), Tess Kratochvílovou, Kačku (My cooking diary), Martinu (inkoustová tečka) a spoustu dalších.

Nakonec jsme slyšeli písničku od Kačky. V té době písnička Rozlétám ještě nebyla online. Mně se písnička moc líbí tak se na ní koukněte – Rozlétám
Ale zpátky ke knížce…

Celá knížka má 150 stránek. Takhle knížka jsem však napsaná jinak, má mnoho a stránky nejsou hustě popsané textem. Jako normální knížka by tedy měla něco okolo 100 stránek.

V knížce najdeme několik kapitol, celkem jich je 14 a tady je pár z nich – Bubliny, Dávejte, Rodina, Hlava v pračce, Sama a další.

Jak už jsem psala, tak knížka je úplně jiná, než na co jsme my čtenáři knížek zvyklí, přesto má v sobě kouzlo.

To samotné kouzlo pro mě dotvářejí ilustrace. Kapitoly, pár stránek a obrázku jsou malované vodovkami. Také se mi hodně líbí, že Kate do textu připojila i text psaný její rukou. Tyto dvě věci nemají chybu.

Co jsem zapomněla říct je, že knížka je v měkké vazbě. Docela mě to mrzí. Knížka je vždy pomačkaná, nedá se úplně zavřít a není to pevná vazba. Ta je podle mě lepší.

Knížka je napsaná moc hezky. Je o začátcích, plánech do budoucna, o její rodině, o ní samotné. Mě se tato knížka moc líbí a doufám, že se bude líbit i vám. Koupit si jí můžete koupit na jejích stránkách.

Sledujte Kate na Instagramu. Nedávno byla v Portugalsku a její feed opravdu stojí za to.

Doufám, že se vám dnešní recenze líbila. Já jsem si čtení knížky Sama sobě majákem užila a doufám, že za chvíli vám budu psát o další knížce, ať rozšíříme rubriku Knížky🙂

Čtěte, pište, milujte a všude mě sledujte
S láskou Bee

 

PS: Sledujte prosím můj Instagram. V poslední době se opravdu snažím pohrát si s feedem a někdy dělám livestreamy. Takže mě rozhodně sledujte ať vám nic neuteče:)

Rozhovor sama se sebou

Dobré ráno všem. Dnes jsem si pozvala blogerku Katie Bee, sem do kavárny v centru Prahy, abych s ní udělala rozhovor. Rozhovor najdete na našem webu, který teď momentálně čtěte. Tak se pojďme zeptat na pár otázek.

Dobré ráno Katie Bee. Tak s čím by jsme začali? Jak se dnes máš?

Dobré ráno i tobě. Jsem ráda, že jsme se mohli sejít. A jak se mám? Docela dobře. Bohužel, není moc hezké počasí, ale doufám, že se to brzy zlepší. Už se moc těším na léto.

Jak tě to vůbec napadlo, že si založíš blog? Kdy vznikl tvůj blog a kdy vyšel první článek?

Blog vznikl asi na podzim roku 2016. Je to docela dávno a nezačala jsem psát hned, takže si to nepamatuju. V této době se blog zprovoznil, jinak samotná myšlenka, že bych měla místo, kam psát a sdílet to s ostatními vznikla opravdu dávno. Odpověď na tvoji druhou otázku je poněkud složitější. Všichni totiž čekají, že v době, kdy vznikl blog vyšel i první článek, ale opak je pravdou. Nedávno jsem o svých začátcích napsala článek Historie mého blogu a tam jsem to vzala docela do hloubky, ale teď to shrnu jen v rychlosti.

Blog mi pomohl založit táta v době, kdy jsem ještě neměla svůj vlastní počítač. Jsem ve střídavé péči rodičů, takže každý víkend jsem jinde. Doma s mámou jsem počítač neměli. (směje se) Teda měli, ale máma ho měla jako služební a tam byla spoustu věcí zablokovaná. Takže když jsem se chtěla přihlásit ke svému blogu, objevila se červená tabulka, která zakazovala vstup a nepustila vás tam. Táta ho měl, jenomže jsem chtěla o víkendu odpočívat, byla jsem líná a tak to šlo s blogem opravdu pomalu. Potom jsem dostala svůj vlastní počítač, ale nevím, asi jsem byla pořád líná a vůbec jsem nic nedělala. První článek vyšel v květnu roku 2017, kde jsem se zhruba představovala a když jsem ho nedávno četla moc jsem se u toho bavila. Bylo tam tolik pravopisných chyb, že bych se měla stydět.

Když už jsme u prvních článků, co tvoje začátky? Byl blog oblíbený hned?

Myslím, že teď jsem na začátku. Doufám, že blog ještě poroste a až se mě někdo za pár let zeptá, jaké byly moje začátky řeknu mu rok 2018. (zase se usmívá) Myslím, že nic není hned. Obzvlášť my, mladá generace, chceme všechno rychle a neumíme být trpěliví. Blog se rozjel na konci roku 2017, v prosinci jsem oslavila první tisíc přečtení, a za tři měsíce další. Blog se začal rozrůstat a stále roste.

Nakousla si mladší generaci. Kolik ti je let?

No…(znejistěla a podrbe se ve vlasech) Na tuhle otázku strašně nerada odpovídám. A není to kvůli tomu, že bych se styděla za svůj věk, to vůbec ne. Spíš je to kvůli názoru ostatních.

Řekneš nám svůj věk? Naše čtenáře by to hodně zajímalo.

Dobrá, je mi patnáct let. (řekne s úsměvem, já jsem ztratila slova) Vidíš a přesně proto svůj věk neříkám. Nedávno jsem udělala takový malý experiment a dopadl přesně podle mého očekávání. Chodím hodně na společenské akce. Jsem hodně komunikativní a jsem hrdá na to, že jsem blogerka. Doporučím jim svůj blog a druhý den mi píšou, jak se jim můj blog moc líbí. To se mi stalo se slovenským profesorem, který učí na vysoké škole umění v Bratislavě. Když však řeknu například, že sleduju jednu holku, která má nádherný blog, podobné názory jako já a je jí patnáct let, všichni okolo mě se začnou smát a pobaví se na můj účet, že mám stejné názory, jako patnáctiletá. Tohle se mi stalo už několikrát. Když jsem třeba uprostřed debaty řekla, že je mi patnáct, nevíš, jak rychle se mnou lidi přestali mluvit. (dodává se smutným úsměvem) Nedávno jsem narazila na blog jedné holky a moc se mi líbil. Když jsem přečetla její blog v jednou příspěvku jsem našla, že je jí patnáct let. Měla nádherný design blogu a zajímavé názory. Takhle dobrý blog jsem nečetla dlouhou dobu. A to jí bylo jen patnáct.

Musím přiznat, že jsem trochu vykolejená, že je ti jen tak málo. Zažila si někdy ještě nějakou nepříjemnou událost? Stalo se ti někdy, že si na blogu měla špatný komentář?

Nepříjemných událostí jsem zažila hodně, ale žádnou s blogem. Možná nepříjemná událost byla, když jsem se poslední týden v srpnu 2017 rozhodla, že vyšlu do světa svůj blog a napsala jsem všem přátelům na Facebooku se zprávou, že jsem si založila blog a ať se na něj jdou podívat společně s odkazem. Za jeden den mi přišlo osmdesát lidí a za jeden týden jsem měla dvě stě deset přečtení. Úspěšný měsíc, jakmile ale přišel další měsíc, už nepřišel nikdo a já se musela začít doopravdy snažit, aby můj blog alespoň někdo četl. Špatné komentáře na blogu mám. Jsem za ně ráda, je to zpětná vazba a já tak můžu svůj blog zlepšovat. Bohužel většina špatných komentářů se týká pravopisu. Jsem nadšenec do češtiny, ale ta gramatika mi nejde. Navíc, když to pro kontrolu překopíruju do Wordu, tak mi ty chyby neopraví a to člověka naštve. Musím to číst opravdu mnohokrát, ale stejně mi někdy něco uteče.

Co plánuješ s blogem do budoucna? Máš plán?

Ano, plánů mám opravdu plno. (nahlas se směje). Jsem veliký snílek, takže pořád přemýšlím o budoucnosti. Ráda bych dosáhla toho, aby z mého blogu byl příjem. Alespoň malý. Ráda bych napsala knihu nebo alespoň pro začátek e-book. Prodávala svoje produkty, jako třeba náramky, plakáty a tak. Bohužel živnostenský list a oprávnění k prodeji je až od šestnácti, takže si budu muset ještě počkat. Jsem trochu ráda. Mám rok na přípravu a potom až to spustím budu vědět, že je to dokonalé. Ráda bych potom začala natáčet na Youtube, ale je jen ve hvězdách jestli se to splní, či nikoli.

Soukromá otázka. Máš někoho?

Momentálně ne, ale můžu říct, že se něco rýsuje. (trošičku se červená)

Slyšela jsem, že nejsi jen blogerka, ale taky modelka. Je to pravda?

Ano, jsem modelka na volné noze. Ale jsem spoustu dalších věcí. Nemám ráda škatulkování a myslím, že u povahy člověka to ani není možné. Myslím, že já mám svojí osobní škatulku se jménem Julie Vorlíčková – Katie Bee. Jsem zároveň blogerka, modelka, začínající fotografka, taky spolupracuji se soukromou internetovou televizí, kde natáčím videa na YouTube. Takže jsem i youtuberka. Tanečnice, zpěvačka, snílek, milovnice knih. Mám hodně povah, hodně podob. Jsem to prostě já.

Tvoje články jsou hodně o lifestyle. Některé jsou na zamyšlení, u některých se člověk zasměje a u některých zase pláče. Jaké téma se ti píše nejlépe?

Když jsem si zakládala blog, přečetla jsem hodně článků o tom, jak. Jak psát, jak má blog vypadat, jak získat více čtenářů. Všechny byly o něčem jiném, ale v jednom byly stejné. Vždycky tam byla věta, že musíte psát o jednom tématu. Jinak nebudete úspěšní. Právě z této věty jsem byla nešťastná a myslím, že kvůli ní nevyšlo spoustu článků a toho teď lituju. Na začátku jsem se rozhodovala jestli si vyberu módu, lifestyle, vaření, cestování nebo ze spousty dalších. Bylo to docela těžké, ale nakonec jsem přišla na to, že když mám svoji škatulku jenom já, tak můj blog jí může mít taky. A tak vznikl blog www.katiebee.cz. Lifestyle blog, s budoucím cestováním, občas s módou, vařením a historkami z mého života. Nejraději píšu o současnosti. To, co se mi teď děje, co zažívám. Nebo ráda vzpomínám a píšu o vtipných historkách.

Čím by si se odlišila od ostatních blogerů a blogerek?

Myslím, že vším. (směje se) Každý člověk je jiný a totéž platí i o blogu nebo jakékoli práci, co ten daný člověk dělá. Každý jsme vyrůstali za jiných poměrů, z jiného finančního zázemí nebo rodinného. Někdo nás možná šikanoval nebo jsme se zranili na celý život. Jen si to představ. Kdyby jsme tady v Praze na ulici zastavili deset lidí a řekli jim ať na papír napíšou svůj život ve zkratce, každý bude jiný. Někdo nám bude lhát a napíše nám, že život je úžasný. Někdo zase napíše, že život je úplně na ho*no. A možná mám někdo poví pravdu. Takže čím se liším od ostatních blogerů? Úplně vším.

Ano, do zahraničí se chystám už několik let, ale pořád jsem v Česku. Kdyby si se teď podívala na blog, tak tam žádný článek ze zahraničí nenajdeš. Sice občas jezdíme na dovolenou k moři, ale naposledy to bylo před tím než jsem si založila blog. A dodatečně o tom psát nechci. Pohrávám si v hlavě s myšlenkou, že se na to místo pojedu podívat znovu a potom napíšu článek o tom, co bylo před lety a co je dnes.

Do jakých zemí by si se ráda podívala?

Chtěla bych se podívat do všech zemí světa. Láká mě Británie. Tam bych ráda po ukončení střední školy chvíli bydlela. Poznala zvyky Britů a pořádně se procvičila v angličtině. Amerika, rozhodně bych se chtěla podívat do Ameriky. Docela dlouho sním o tom, že se proletím nad Grand Canyonem v helikoptéře. Bali, mě okouzlilo svými chrámy a kulturou. Celá Indonésie mě okouzlila. Chtěla bych plavat se světélkujícím planktonem a vidět život ve Velkém bariérovém útesu v Austrálii. Nějakým zvláštním způsobem mě láká i Afrika. Ráda bych se v budoucnu zapojila do projektu na pomoc proti chudobě a nedostatku potravy v Africe. Teď to zní asi strašně povrchně, ale opravdu bych si tohle v budoucnu ráda zkusila. Mexiko, Argentina, Evropa.  Seychely, Maledivy, Hawai, Velikonoční ostrovy, Nový Zéland. Opravdu láká mě celý svět.

Je nějaká země do které by si se nechtěla podívat?

V této době mě neláká třeba Lichtenštejnsko. Ale já tvrdím, že každá země má co nabídnout.

Poslední otázka. Jakou spolupráci by si ocenila nejvíce?

To je těžká otázka. Já bych chtěla propagovat něco, za čím si budu stát a budu s tím souhlasit. Myslím, že kdyby mi dali nabídku spolupráce s brambůrkami nebo tyčinkou, jako je například Mars, tak tuto spolupráci nepřijmu. Snažím se udržovat zdravý životní styl a vést k tomu i ostatní. Bylo by super, kdyby mě někdo pozval do zahraničí. To bych byla opravdu šťastná. Vždycky jsem snila o tom mít svojí vlastní kolekci oblečení. To by bylo opravdu úžasné. Ráda bych spojila blog s modelingem. Například fotit pro H&M, Lindex nebo Orsay, to byl vždycky můj velký sen.

Takže já ti moc děkuji Bee, že si nám poskytla rozhovor. Doufám, že se ještě uvidíme a přeji ti do budoucna hodně štěstí.

Určitě se ještě potkáme. Děkuju, že sis na mě našla čas. Hodně štěstí s dalšími rozhovory.

 

Rozhovor sama se sebou? Líbil se vám? Já jsem si to moc užila, taky mám čest vám říct, že tohle je ten nejdelší článek na mém blogu. Skoro 2000 slov. 

Čtěte, piště, milujte a všude mě sledujte. 

S láskou Bee

Uvolnění od stresu

Myslím, že to zná hodně z nás. Stres. Stres z toho, že něco nestíháte, že nevíte, kam dřív skočit, co udělat. Hlavou se vám honí tisíce myšlenek zároveň a vy nevíte jaká má přednost.

Hned jakmile ráno vstanete, nemůžete se dočkat, až si zase do té postele lehnete zpět. Jste vyčerpaní.

Nejlepší rada je prostě zastavit. Zklidnit, zvolnit tempo a říct si:

,,Hele, já už to nezvládám. Dneska děti vyzvedne babička.“

,,Učíš se každý den několik hodin vkuse. Zasloužíš si zajít do kavárny s kamarádkou. Dát s kafe a k tomu donut.“

,,Celý týden si zavřená v práci a ve škole. Běž se projít!“

Bohužel jen málo z nás se zastaví. A dneska vám chci psát o jednom takové dni, kdy mi to všechno přerostlo přes hlavu. O jednom takovém dni, kdy jsem si řekla, že každý den dřu jako kůň a že jeden den odpočinku si prostě zasloužím.

Stalo se to na konci hektického týdne. Opravdu hektického. Běhala jsem z místa na místo. Ve svém volném času jsem ještě modelka na volné noze a já ten týden měla casting do modelingové soutěže. Měla jsem dvě focení. Zároveň spolupracuji s Mozaika TV, což je soukromá internetová televize. Rozhodla jsem, že si tam založím nový pořad s názvem Fashion svět, takže na tom pracuju opravdu tvrdě. K tomu několik testů ve škole. Jsem pilná studentka, takže se všechno snažím naučit na jedničku, což se teda vždycky nepovede.

Každý den vstávám v šest ráno a ze školy se vracím kolem půl třetí někdy čtvrté. poté beru další tašku, stativ a jdu fotit do přírody. Buďto fotím sebe nebo přírodu. Instagram se sám neudělá:)

Když mám focení, jako to opravdové, vrátím se domů třeba až kolem sedmé. Připravím si věci do školy, večeře, postel. Usínám, jak malé mimino a ráno zase vstávám v šest. O víkendu vstávám ve dvanáct a celý den strávím v posteli s knížkou. Nebo něco píšu, maluju, tancuju v kuchyni u vaření anebo zase pracuju. Stereotyp. Nic nového.

Začátek středy nebyl nic jiného. Budík zazvonil v šest. Vstala jsem, šla se nasnídat a potom do koupelny provést rutinu. Při rozmazávání make-upu a korektoru na moje kruhy pod očima jsem řekla DOST! 

Spala jsem málo hodin denně, vypadala jsem hrozně, občas jsem se zapomněla najíst. Moje psychika a moje tělo postupně chátrali. A já už jsem se na to nemohla každé ráno koukat do zrcadla.

Vidina toho, že dneska půjdu do školy přestala existovat. Věci do školy jsem odhodila na druhou stranu bytu. Sedla jsem si ke stolu a napsala si seznam, co dneska všechno chci podniknout. A začala jsem ho plnit. Řeknu vám, že lepší ráno si nepamatuju.

Zacvičila jsem si jógu. Pořádnou, tu dlouhou, kdy protáhnete každý sval v těle a všechny myšlenky vám zmizí z mysli. Půl hodiny jsem meditovala a potom, když jsem otevřela oči měla jsem hodně energie. Šla jsem si zaběhat. Běhat jsem nebyla asi půl roku. Nakonec jsem se šla projít nahoru k nám na kopec. Vítr mi vál ve vlasech. Byl to úžasný pocit svobody.

Přišla jsem domů, vzala si deník, tužky a šla jsem do kavárny. Do kavárny v Grébovce (Havlíčkovy sady) u nás v Praze. Je tam nádherný výhled na celou Prahu a s kávou v ruce? Dokonalost.

Malovala jsem a koukala se na naše nádherné hlavní město. Potom jsem si prošla ještě park. Jsou tam skalní útvary, kašny a je tam vinice. Do vinice teda chodit nesmíte, ale je uklidňující se na ni i koukat. Opravdu se z těch hroznů, co vidíte vyrábí víno a poté se s ním slaví úžasné vinobraní.

Nesuďte mě, dala jsem si B-smart v KFC s twistem, jako oběd. A pak, že my, modelky nic nejíme:)

Znovu jsem se vrátila domů, napsala kamarádce, co bylo ve škole. Pro moje velké štěstí se nic nepsalo a vlastně měli skoro celý den volno.

Odpoledne jsem se koukala doma na seriál, vařila jsem, trošku uklízela, ale opravdu jenom trošku. Večer jsem si na půl hodiny sedla k učení a potom jsem si napustila úžasnou vanu s pěnou. Zapálila jsem si kolem vany svíčky a pak už jen ležela.

V posteli jsem si četla a v deset jsem zhasla všechna světla v bytě. Dokonalý závěr dokonalého dne.

Tohle byl můj den. Úžasný a odpočinkový den. Naprosto jsem si ho užila a potřebovala jsem ho. Opravdu ano. Rozhodně vás nechci nabádat, aby jste chodily za školu nebo za práci, to určitě ne:)

Spíš vás chci je trochu pošťouchnout a říct vám, že jeden den bez vás svět vydrží. A také vám chci říct, že naše tělo nemusí zvládnout všechno.  Třeba můžete onemocnět na čtrnáct dní. A to je lepší chybět jen jeden den než čtrnáct, ne?

Naslouchejte svému tělu a když řekne, že chce pauzu, tak mu ji dejte:)

Čtěte, pište a občas si udělejte volný den.

S láskou Bee

Historie mého blogu

Proč? Jaký máš důvod to udělat? Takové otázky jsem si pokládala, když jsem si zakládala svůj blog.

Dělám dobře? Co když v tom budu hrozná? Co na to řeknou ostatní? Každá otázka plná nejistoty.

Blog mi tenkrát pomohl založit táta. Založil mi doménu a dal k narozeninám svůj volný prostor na WordPressu, protože on už byl zaregistrovaný a vedl úspěšné webové stránky. Myslím, že to byl květen 2015.

V té době jsem ještě neměla svůj vlastní počítač, tak jsem všechno musela psát v knihovně nebo si půjčovat počítač od kamarádů. Jo, to bylo divné a tak jsem napsala asi dva články a blog skončil.

V únoru roku 2016 jsem dostala svůj počítač a tak se hned na blogu objevil nový článek. Ale zase jen jeden článek. Dostala jsem počítač, začala jsem hrát hry, byla aktivní na Facebooku a další různé věci. Takže obnovený blog zase skončil. Občas jsem měla takovou tu potřebu něco udělat, tak jsem měnila šablony, barvy a styly písma.

Na třetí pokus jsem se ke svém blogu dostala až v roce 2017 zase v květnu. Napsala jsem dva příspěvky a řekla si, že na tom musím zapracovat, co to půjde. Jo, trochu jsem na tom práce udělala, ale pak jsem si do počítače vylila vodu a všechno bylo v háji.

Celé prázdniny nebyl funkční a cena za opravu byla 9000, což byla skoro cena nového notebooku.

Na konci srpna, kdy jsem přestavovali celý dům se jakoby zázrakem počítač sám spustil. Začal fungovat a já si řekla, že je to znamení a začala už doopravdy pracovat. Dva dny jsem dělala šablony, barvy, menu,…

Pak jsem se rozhodla, že blog pustím do světa. Poslala skoro všem na Facebooku zprávu, že teda rozjíždím blog a ať se jdou podívat. Ten týden se přišlo na moje stránky podívat 261 lidí a já byla nadšená.

Pak začala škola a našlo se pár chytrolínů, kteří měli štiplavou poznámku k tomu, co dělám. Našlo se však víc lidí, co mě podporovali a mé v té době tři články se jím líbily. Teď když na to vzpomínám, tak se ty články nedaly vůbec číst. To byl poslední týden v srpnu.

V září a dalších měsících skoro nikdo nepřišel. Psal jsem články, sdílela je na Facebook, ale lidí už nepřišlo tolik a tak jsem spadla ze svého obláčku.

261 lidí přišlo za týden v srpnu, tolik jsem neměla ani za celý měsíc. V říjnu se to začalo pomalu obracet a v prosinci 2017 jsem oslavila svůj první tisíc😊

Začala jsem vědět, co a jak mám dělat a začala se v tom zlepšovat.

 7.března 2018 jsem měla na blogu už dva tisíce. Je to neuvěřitelné a já vám za to moc děkuji! Vlastně jsem zvládla tisíc přečtení za dva měsíce😊

Tak. Teď víte všechno. Chtěla bych vám říct a poděkovat za to, že čtete můj blog a že jsou na něj skvělé ohlasy a komentáře. Tak už to asi znáte.

Čtěte, pište, milujte a hlavně mě sledujte!

S láskou Bee

Jsem zmatená, když jde o lásku

Víte vždycky jsem měla ráda lásku…

Teď to zní opravdu divně, ale je to pravda. Měla jsem lásku ráda. Bavilo mě sledovat romantické filmy, ostatní lidi, jak si projevují lásku navzájem. Milovala jsem číst romantické příběhy. To, jak se seznámí. Pak je tam vždycky nějaká zápletka a člověk si není úplně jistý, jestli to skončí dobře nebo špatně. Může doufat jen ve šťastný konec, protože ten chceme slyšet všichni.

Takhle jsem jednou četla knížku. Úžasný příběh, vypadalo to nadějně a pak najedenou bum a rozešli se. A najednou skočila z mostu. Huuhh? Chápete to? Úplně normální příběh, hezky napsaný, až velice hezky napsaný a v posledních dvou kapitolách tohle? No byla jsem z toho mimo ještě asi další týden:)

Nicméně jsem nikdy nechápala, proč jsou ty holky tak šíleně zmatené. Takovéto:

,,Ale já nevím jestli ho miluju. A když mu to řeknu, přijdeme o své kamarádství a to já nechci.“

,,Prosím tě, podívej se na něj a potom na mě. Na světě jsou mnohem hezčí holky, než jsem já.“

,,Nejsem pro něj dost dobrá.“

Nevím, jak vy, ale já si vždy při nějakém takovém prohlášení rvu vlasy a moje myšlenky jsou asi takovéto:

To jako vážně? Tak super, sexy chlap, který se stará a je na tebe hodnej a ty nevíš jestli ho miluješ? Láska je jednoduchá, tak se s ním zkus rozejít! Nechceš? Tak k němu něco cítíš, to je prostě pravda. A stejně, když mu to řekneš, možná ti řekne to samé. Ta dvě kouzelná slůvka Miluji tě, anebo ne a už ho v životě neuvidíš, ale v životě se musí riskovat!

Když příběh skončil dobře, byla jsem štěstím bez sebe. Obvykle jsem si dala od knihy tak dva dny pauzu a pak jí začala číst znovu, pokud tedy za to stála:)

No a abychom jsme se dostali k celé pointě tohoto článku… Asi mi to neuvěříte, ale nedávno jsem se dostala do stejné situace, jako holky v romantických knížkách. Vždycky jsem si říkala, že se mnou nebude vůbec žádný problém. Jsem upřímná a mluvím rychleji než myslím.

Myslela jsem si, že to bude jako vždycky, že to prostě na něj vybalím a bude to. Když řekne ANO, budeme spolu šťastně žít až do smrti a když řekne NE, tak prostě ne, sbohem a šáteček.

A tak jsem jednou v noci ležela v posteli a přemýšlela jsem. Myslela jsem na něj. Je to jen kamarád nebo něco víc? To bylo asi poprvé v životě, co jsem o sobě něco nevěděla. Nevěděla jsem, co cítím a nevím to doteď. Takže, holky, kdyby se můj status změnil z Nezadané na Zadaná, budete první, kdo se o tom dozví:)

Nic si nedělejme z toho, že něco nevíme, že neumíme říct nebo si přiznat sami sobě, jak se cítíme. Myslím, že u nás holek je to docela normální:) A někdy prostě jen potřebujeme čas:)

Čtěte, pište, milujte 

S láskou Bee

 

PS: Můj blog se stává pomalu, ale jistě, čím dál úspěšnějším. Proto vás chci poprosit o sledování  Facebooku a odběr mého blogu (nahoře vpravo), ať vám nic neuteče. Taky vám chci říct, že články píšu jednou až dvakrát do týdne, ale malé příběhy a postřehy ze života najdete i na mém Instagramu, kde najdete něco pod každou fotkou:)

 

 

 

 

Angličtina a já +tipy

 

Článek o angličtině. Popravdě jsem už tento článek měla v plánu dlouho, ale vždycky mi došla odvaha a protože mi trochu chybí i dneska, tak jenom krátce:)

Neumím anglicky! Bum a je to venku! Neumím anglicky a to se angličtinu učím, už od třetí třídy na základní škole. Takže kdybychom to tak nějak spočítali vyjde vám, že se angličtinu učím už cca 7-8 let i s kurzy. A neumím říct ani větu. Je to ostuda přiznávám, ale nechte mě vám říct příběh. Příběh o mě a angličtině:)

Angličtinu jsem se začala učit, jak už jsem říkala ve třetí třídě. Hodně jsme zpívali, měli otáčecí kartička a vtipný pracovní sešity hlavně s obrázky. Dodneška si pamatuju z obrázků, jak vypadal a jak se řekne žralok:)

No, do šesté třídy jsem přestoupila na jinou základní školu, kde měli angličtinu od první třídy a pak to všechno spadlo. Najednou to bylo: přítomný čas prostý, přítomný čas průběhový, minulý, předpřítomný, budoucí, trpný rod, větné členy, předložky, nepravidelná slovesa a mnoho dalších. Teď se možná někdo směje a říká si, že je to přece jednoduchý. No tak pro mě to úplně jednoduchý nebylo. Přišla jsem k tomu, jak slepej k houslím. Hlavně, že jsem uměla říct žralok:)

No nic méně, jsem na vysvědčení skončila s dvojkou. V sedmé jsem se začala orientovat a angličtina mě začala bavit. V učebnici jsme četli příběhy o Londýně, Stonehenge, Harry Potterovi a starověkém Egyptě. To mě moc bavilo, navíc mi čtení nedělalo problém a překlad byl trochu těžší, ale pořád nic, co bych nezvládla. Vůbec jsem nevěděla, co jsou to časy a jaký je mezi nimi rozdíl, takže jsem vždycky měla pololetní a závěrečný test za tři, ale pořád to byla na vysvědčení dvojka:)

Do osmé třídy jsme se spojili z druhou skupinou a všichni jsme začali plavat. Spíš jsme se začali topit:) Dodneška si pamatuje, že na každé hodině při pozdravu náhodně vyvolávala naše paní učitelka Sauerová (tímto pozdravuju a děkuju) a my se museli zeptat nebo odpovědět na otázky: Co je dneska za den? Datum? Čas? Jaké je počasí? Roční období? 

Dělala to tím způsobem, kdy ukázala na žáka, ten se zeptal na první otázku a ten ukázal na někoho, kdo mu odpověděl a ten se zase zeptal někoho jiného. Myslím, že učitelka po zjištění, že neumíme vůbec nic, musela mít opravdu pevné nervy. protože se jí do její dokonalé třídy, která uměla úplně všechno, přišlo asi deset negramotů.

No, co na to říct, byl to těžký rok. Každou druhou hodinu jsem psali. Musela jsem se každý den učit a konečně jsem začala chápat, alespoň trošku časy. Na vysvědčení dvojka, ale jenom proto, že mi na vysvědčení učitelka tu trojku dát nechtěla:)

Do devítky, jsme se vrátili do svých skupin, jaké byly původně, ale mě došlo, že ta angličtina, kterou jsem se učila předtím, vlastně žádná angličtina není. Proto jsem prosila koho jsem mohla, aby mě v té skupině paní učitelka Sauerové nechal. A povedlo se. Devítka byla složitější, ale já si angličtinu zamilovala a přišla na to, jak je v životě důležitá:)

A vlastně jsem se ty základy naučila tak, že mě do toho musela dotlačit učitelka, ale teď jí jsem za to neskutečně vděčná:) Děkuju…

A teď proč to jsem vůbec píšu, angličtina je v životě důležitá, ale většina základních a středních škol nám nedají ani ten základ. Proto bych řekla, že angličtina, vlastně kterýkoliv jazyk, je pro samouky.

Samouci milují jazyk, zároveň i jeho učení. A proto na vás chci apelovat, aby jste se nějaký ten cizí jazyk začali učit. Nikdy není pozdě a naučit se ho může opravdu každý. Našla jsem pár způsobů, jak se jazyk naučit tak, aby vás to bavilo.

SERIÁLY – v seriálech se alespoň naučíte trochu poslouchat a rozumět. Bohužel bývají většinou filmy a seriály v americké hovorové angličtině a touhle angličtinou bych se v práci moc nechlubila, ale v normální konverzaci se domluvíte:)

(Jinak filmy popřípadě seriály sledujte s anglickými titulky a jestli nevíte jaký seriál na začátek, tak si pusťte Přátele.)

AUDIO KNIHY – hádám, že se mezi vámi najde i pár milovníků knih. Tohle je velice dobré na čtení, poslech i výslovnost. Například pokud jste z Prahy, je na tohle skvělá Městská knihovna. Nejen, že půjčuje knihy, ale i audio nahrávky. A kdo nejste z Prahy nezoufejte, tyhle věci se tají normálně koupit popřípadě stáhnout z internetu. V balení je knížka a CD. Knížka je většinou v angličtině a má asi padesát stránek. Na CD máte velice dobře nahranou nahrávku i s dalšími zvuky nebo změnou hlasu u postavy. Audio knihy se vyrábějí v několika různých úrovních od začátečníků, až po ty opravdu pokročilé.

PÍSNIČKY – překládejte si písničky. Není nic jednoduššího, než si přeložit svoji oblíbenou písničku, kterou znáte nazpaměť. Když si ji nepřeložíte sami, tak je na to internetový portál www.karoketexty.cz, kde je přeloží za vás.

DUOLINGO –  kdo neví, hned vysvětlím. Duolingo je aplikace zadarmo. Můžete si jí stáhnout do mobilu, do počítače do tabletu nebo kam chcete. V aplikaci najdete několik kapitol. V každé kapitole vás postupně vyzkouší ze všeho okolo jednoho tématu např. restaurace. Na konci si napíšete test. Aplikace je velice chytře udělaná, navíc je jednoduchá a velice naučná. Například si vezmeme základní slovo Hello. Vyzkouší vás z toho, jestli ho umíte napsat, říct, přeložit, poznat podle obrázku a jestli mu rozumíte, když ho někdo řekne. Takže tam máte poslech, překlad, gramatiku a mluvení. Navíc je jedna kapitola asi na 5 minut. Můžete si zde taky určit svoji denní aktivitu a své cíle. Je to velice jednoduché a účinné.

Takhle se angličtinu učím já. Doufám, že jsem i pár z vás přesvědčila a popřípadě jim ukázala, jak se angličtinu naučit. Ještě chci říct, že asi nezákladnější podmínka učení se angličtiny je Radost.

 

Ano, protože jestli vás to nebude bavit, tak to nemá cenu vůbec dělat.

 

Jestli chcete ještě něco víc tak doporučuji anglickou učebnici Raymonda Murphyho – červená pro normální používání angličtiny a modrá pro profesionály popřípadě pro obchodní angličtinu. Je velice dobře navržená a na angličtinu je geniální, ale to se odráží i na ceně. Každá investice, kterou vložíte do sebe je dobrá investice:)

Čtete, pište, milujte a dál se rozvíjejte.

S láskou a mizernou angličtinou na které pracuju Bee

 

 

20 rad pro mé mladší já – vzkaz ode mě pro mě

Určitě to znáte… V minulosti, jste si v určitých situacích mysleli, jak jste strašně chytrý i když vás třeba někdo předtím varoval. Já jsem udělala docela hodně chyb a dělám je pořád.

Tenhle článek chci věnovat vám a sobě. Vy tady najdete zábavu, jak najivní jsem byla a možná i ponaučení. Já uvidím chyby, které bych si měla zapamatovat a nikdy neopakovat. Takže tady je mých 20 rad, které bych řekla svému mladšímu já. Vzkaz ode mě pro mě…

  1. MÁMA MÁ (SKORO) VŽDYCKY PRAVDU – když ti řekne, že na černý stíny a rudou rtěnku si moc mladá, věř jí. Nechceš přece vypadat jako lehká holka a s opravdu to není v módě, takže cool rozhodně nebudeš:)
  2. TVOJE VELIKOST – co si budem, nebyla si vždycky hubená a dokazovat svoji hubenou postavu (kterou si neměla) ve velikosti XS fakt není dobrej nápad. Obzvlášť úplý džíny s tílkem.
  3. VŠECHNO SI POŘÁDNĚ ROZMYSLI – já vím, že se ti nelíbili tvoje dlouhý vlasy a potřebovala si je nutně ostříhat, ale to neznamená, že si je o 20 centimetrů ostříháš večer sama v koupelně. Sakra mysli, předtím než něco uděláš! (naštěstí mě potom kadeřnice zachránila, nicméně se z vlasů po zadek stalo skoro mikádo. Hupps!)
  4. BARVA NA VLASY – když už jsme zmínili ty vlasy, to, že si holky kolem tebe barví vlasy, neznamená, že si je musíš nabarvit taky. Jediný tví štěstí bylo, že ta barva byla smyvatelná. Nicméně zářivě zrzavá fakt není tvoje barva.
  5. UMĚLÉ NEHTY – Lepit si na nehty umělé nehty z Kiku vteřinovým lepidlem, je špatný. Obzvlášť ve třinácti letech!
  6. JESTLI MÁŠ NĚJAKÝ PROBLÉM, VYŘEŠ HO HNED – štve tě to? Tak s tím něco udělej! Tím, že budeš doma brečet v koupelně a nadávat na celej svět se to fakt nevyřeší.
  7. KNÍŽKY JSOU ZÁCHRANA – najde se pár dementů, kteří ti budou říkat, jak si divná. Že číst, je nuda a nebudou ti rozumět. Naštěstí se potom najde pár ztracených duší jako si ty a budete se bavit o knížkách klidně celé hodiny:)
  8. NEBUDEŠ TANEČNICE – promiň, ale tanečnice se z tebe nestane, ani baletka, zpěvačka nebo doktorka.  Ve dvanácti letech začneš mít problémy s kloubama a půl roku neuděláš ani dřep. Nicméně to, co budeš dělat, budeš milovat. Poradím ti, popros tátu, aby ti založil blog:)
  9. FACEBOOK – věř mi, že mít od třetí třídy Facebook, je divný. A přidávat tam trapný statusy fakt nemusíš! (Tak dneska jsem měla k obědu bramborák přímo od babička byl moc dobrej nebo Prosím poraďte mi, mám si vzít růžovou mikinu nebo hnědou? plus strašně trapná fotka)
  10. PODPATKY – nosit podpatky jenom proto, že si moc malá, není dobrý. Smiř se s tím, že měříš 160 a buď v klidu, tvoje kamarádky budou nakonec stejně vysoké jako ty. A navíc, co je malý, to je hezký.
  11. ANOREXIE – tak a teď mě poslouchej ty blbko jedna vygumovaná. Chceš zhubnout? Rozhodně k tomu nedojdeš tak, že přestaneš jíst, začneš čtyři hodiny denně cvičit a koupat se ve vodě s kostkama ledu. Přece jenom nejsi zase až tak tlustá, aby sis musela až takhle škodit! Tak se prober, protože tohle budeš uklízet do konce tvého života!
  12. ŘEKNI TO – hodně ti pomůže, když to řekneš na rovinu a když se ti něco nebude líbit, řekni to a jestli to nikdo neuslyší tak to zakřič. Tvoje revoluce přijde v únoru, kdy ti bude třináct let a ty se budeš muset postavit rodičům sama za sebe. Ale udělej to! I když s tebou potom rodiče asi měsíc nepromluví.
  13. NEBUĎ KRÁVA – každý máme někdy ten svůj den, ale být hnusná na každýho, kdo na tebe promluví, je fakt hnusný. Nakonec budeš muset přestoupit na jinou školu, aby si vypadla z toho naštvaného kolektivu.
  14. NIKDY NEBUDEŠ SAMA – každá slza, která ti sklouzne po tváři, tě udělá silnější, než si byla předtím. Každý vzlyk je znakem citu, pro něco nebo někoho. A je jedno, jestli to budou vzpomínka, bolest anebo láska.
  15. NEVĚŘ, ALE VĚŘ – nevěř lidem. Najde se několik lidí, co se tě bude snažit srazit na kolena a pár z nich se jim to i povede, ale z pekla vede jen jediná cesta a to nahoru. Věř sama v sebe. Nízká sebedůvěra a sebeláska ti dá jenom anorexii a nic jiného. Když si začneš věřit, začneš trochu riskovat a usmívat se na všechny, bude svět vypadat úplně jinak.
  16. DEPRESE – nebudu ti lhát. Přijde pár období, kdy budeš úplně na dně, ale z největší beznaděje vzejde největší dar. I když si budeš myslet, že jsou všichni proti tobě a nikdo tě nemá rád, není to pravda. Rodiče, kamarádi i ostatní tě milují a vždycky budou:)
  17. ŘÍKEJ PRAVDU – jo, někdy musíš něco vynechat, ale snaž se o to, aby to bylo jen vyjímečně.
  18. DĚTSTVÍ – svoje dětství máš strávit na hřišti s ostatními dětmi. Stavět hrady z písku, běhat a skákat panáka. Ne, že budeš sedět u tabletu. (Zase na mojí obranu nebyla jsem závislák, ale mohla jsem to ještě trochu omezit)
  19. ZVÍŘATA – to, že za nimi budeš běhat, tahat je za ocas a pořád přenášek si jejich lásku prostě nezískáš. Popravdě budou další roky utíkat jen, co zaslechnou tvůj hlas:)
  20. ŽIVOT JE ŽIVOT – poslední rada, tak co říct na závěr? Život je těžkej a jsem si jistá, že to nejtěžší mě ještě čeká, takže ti nemůžu poradit. Jenom ti chci říct, že všechno nakonec dobře dopadne a nemusíš se bát, protože jsem si jistá, že ani jedna z nás nenechá svůj život jen tak proplouvat mezi prsty. Takže neřeš kila navíc, buď zdravá a šťastná. Všechno bude v pohodě:)
  21. POSLEDNÍ – ano, už opravdu poslední. Máš velké srdce a dokážeš milovat, proto se nestresuj, že si toho Pravého ještě nepotkala. Obě dobře víme, že tam venku někde je:) A na ostatní chlapy nebuď tak naštvaná, co ty víš, třeba i mezi nimi se skrývá tvůj princ.

Tak jo, tato rada byla poslední. Já doufám, že se v tom někdo našel. Také doufám, že mi odpustíte těch pár sprostých slovíček:) Snad jste se trochu nasmáli, protože pro mě to vtipné rozhodně bylo. Jinak pište do komentářů, na čem jsme se shodli nebo mi rovnou napište svůj seznam pro své mladší já. 20 rad je až až:)

Takže žijte a napište si svůj seznam, tak jako já:)

Čtěte, piště, milujte a všude mě sledujte, protože blog se začíná rozrůstat:)

S láskou Bee

PS: Jestli mě chcete podpořit sledujte Facebook a Instagram. Instagramu má každá fotka svůj příběh napsaný pod ní. Tak si běžte pár příběhů přečíst! >tady>

 

 

%d blogerům se to líbí:
Přejít k navigační liště