Ztrácíme čas?

Zdravím všechny!

Dneska vám chci říct věc se kterou se už dlouho vnitřně peru. Bojuju sama se sebou, ale nevím, která část mě vyhrává.

Jako dítě jsem si myslela, že čas je strašně dlouhý pojem. Představa, že chvíli sedím na místě pro mě bylo peklo. Postupně, jak jsem dospívala, jsem začala být čím dál méně aktivní. Radši jsem si zalezla do pokoje a četla si celé hodiny. Psala dětské pohádky nebo se koukala na filmy. Čas vůbec neutíkal, a doslova se zastavil, když jsem měla dělat něco, co jsem nechtěla. Třeba sedět na hodině fyziky a předstírat, že učitelku poslouchám.

Táta jednou řekl, že ten čas hrozně letí a já mu to nevěřila. Také říkal, že se jen na chvílí otočím a uběhne padesát let ani se nestačím divit. Nevěřila jsem mu to.

Chyba.

Nedávno jsem našla něco jako svůj deník. Spíš složku s papíry, na které jsem si psala své myšlenky, pocity a plány. Třeba:

,,Za pár let budu šťastná, zdravá a plná energie. Budu mít milujícího partnera a dostatek peněz a finanční svobodu. Dostatek času na cestování, rodinu, přátele.“

Už od útlého dětství jsem chtěla cestovat. Poznávat svět a jiné kultury. Chtěla jsem mít naplněný život. Plánovala jsem si vše. Od toho, jak vydám svoji knížku, kterou už několik let nosím v hlavě. Od e-booku až po náramky z minerálů, které vyrábím, jako koníček.

A víte, co mi právě došlo? Já se za ty dva roky neposunula ani o kousek k mému cíli.

Mám před očima své plány, své sny. Nic se nezměnilo, já jsem se nezměnila. Možná proto ještě nejsem tam, kde jsem mohla být. Kde jsem chtěla být. Rozhodla jsem se, že do života proto půjdu naplno. Čas mi protekl mezi prsty.

Každý den, je pouze jednou a já jsem teď velice motivovaná začít něco dělat. Upřímně doufám, že mi to vydrží, a až se po pár letech ohlédnu, uvidím úplně jiného člověka, než jsem dnes.

Co vy a vaše cíle a sny? Jak zvládáte čas? Jste někým jiným než před pár lety? Doufám, že vás čtení bavilo. Budu ráda za každý komentář. Mějte hezký den!

Čtěte, pište, milujte a buďte sami sebou

S láskou Bee

Ps: Fotku mám z Krkonoš od Mumlavských vodopádů nedaleko Harrachova. Když budete někde poblíž určitě tam běžte!

4 věci, které mě naučil můj blog

Zdravím všechny!

Dneska vám budu psát/povídat o věcech, které mě naučil můj blog. Užijte si čtení.

První věcí, kterou mě určitě naučil je práce s počítačem. Předtím jsem počítač používala spíše jako studijní. Na prezentace, slohové práce, a tak. Potom, když jsem si založila blog jsem začala psát mnohem častěji. Začala jsem se pomalu, ale jistě orientovat ve světě WordPressu (za mě rozhodně nejlepší platforma). Jak určitě ostatní blogeři a blogerky vědí, tak tento koníček není jen to pozlátko nahoře, které vidí ostatní. Ani nevíte, jak mi dlouho trvalo zjistit, jak používat SEO (snadnější vyhledávání na internetu).

Druhá věc je hodně osobní, ale i tak ji sem napíšu. Můj blog mě naučil cítit hrdost za to, co dělám. Když jsem začínala s blogem, myslela jsem si, že to bude jednoduché a že za chvíli lidé tu moji stránku objeví. Snažila jsem se blog držet v tajnosti. Stranou od mých přátel, rodiny. Proto se dokonce tento blog jmenuje tak, jak se jmenuje, protože jsem se tenkrát styděla za to, co píšu a nechtěla se pod to podepsat svým jménem. V srpnu jsem si řekla, že se za to, co dělám nestydím a na všechny sociální sítě jsem poslala odkazy a všechny své přátele pozvala, aby se podívali na můj blog. Ten den přišlo 273 lidí.

Třetí věc, i když se to zdá povrchní a ohrané. Můj blog mi pomohl najít sama sebe. Dříve jsem byla zavřená. Myslela jsem si, že mé nápady ani názory nikoho nezajímají, a tak jsem si je všechny nechávala pro sebe. Zjistila jsem, že po této planetě chodí lidé, které mé myšlenky a nápady zajímají a rádi je čtou. Přiznám se že, když si občas přečtu starší článek, tak si za a) klepu na čelo kolik je tam pravopisných chyb, za b) jsem nadšená, jak jsem geniální a že ty moje myšlenky opravdu nejsou k zahození (neberte to prosím jako egoismus).

Jako čtvrtou věc, která asi většinu lidí nenapadne, je čas. Díky, svému blogu jsem si začala vážit svého volného času. Pro nás blogery je čas důležitý. Já svůj článek obvykle píšu asi hodinu, potom řeším obrázky, korekturu pravopisu, a to ještě nepočítám dobu, kdy hledám inspiraci. Můj minulý článek Spisovatelský blok měl veliký úspěch a najdete tam i rady, jak se tohoto bloku zbavit, tak se můžete podívat.

Tak, a to je dnes všechno. Doufám, že vás to bavilo, a ještě víc doufám, že se v tom někdo našel. Budu ráda za každý komentář. Mějte krásný slunečný den.

Čtěte, pište, milujte a sledujte můj blog na sociálních sítích

S láskou Bee – Julie Vorlíčková

Spisovatelský blok

Zdravím všechny!

Všichni to jednou za čas máme. Máme blok. Malířský, spisovatelský, kuchařský. Všechny tyto bloky mají jedno společné, tím je nedostatek inspirace. Každý to měl. Já nejsem vyjímka. Mezi první články tohoto blogu patřil i článek – 10 věcí, co dělat, když dojde inspirace ( na cokoliv). Článek byl úspěch a dneska po roce bych vám chtěla napsat pokračování:)

Co dělat, když dojde inspirace? Co dělat, když máme blok? Odpověď je až příliš jednoduchá. Udělejte to!

Pokud potřebujte napsat článek, tak začněte psát. Pokud chcete namalovat obraz tak jen do toho!

Já se všechny své bloky snažím překonávat takto, a pokud to nejde znám ještě pár řešení, která by tento problém mohla vyřešit.

Potvrzenou pravdou je to, že to, co nás baví nám jde. Proto chodím na kurzy tvůrčího psaní pod vedením Terezy Matouškové u nás v knihovně, v Praze. Terka má pro nás vždycky něco připraveného. Vyzkoušíme si odlišné formy psaní, než na které jsme zvyklí. Nejlepší na tom je, že je to zadarmo. Tímto kurzem se udržuji pořád aktivní. Třeba minule jsem dostala popis prostředí z pohledu diváka neboli popis bez emocí a jako téma jsem dostala dobu ledovou. Byla to legrace!

Když nemám inspiraci řeším jí kartičkami. Napíšu si na kousky papíru kraviny. Například pes, který štěká a Anežka Česká, kteří se musí utkat ve fantasy souboji na život a na smrt.

Jednou přinesla Terka na přednášku karty ,,Bylo nebylo.“ Jsou to karty s osobami, prostředími nebo činnostmi. Každých deset minut jsme dostali další kartu a celý konečný výsledek měl dávat smysl. Zjistila jsem, jak zapracovat nečekané situace do příběhu, a nakonec ten příběh byl mnohem napínavější než moje první vize v hlavě.

Co tím chci říct? Pokud máte spisovatelský blok nebo jakýkoli blok, překonejte se a udělejte to. Pusťte si hudbu nahlas a malujte. Jezděte po plátně rukama, prsty, štětcem. Použijte divoké barvy. Neřiďte se hlavou, řiďte se vlastním srdcem.

Chybí vám inspirace na vaření? Vezměte brambory, ty uvařte a smíchejte je s veškerou zeleninou, kterou doma najdete. Potom, až budete vkládat první sousto do úst, je možné, že to jídlo bude nepoživatelné.

Článek bude nepoužitelný a plátno bude na vyhození. Nepropadejte špatným pocitům. Zkusili jste něco nového. Zariskovali jste, možná to nevyšlo teď, ale příště to vyjde.

A pokud to vyšlo na poprvé, oslavujte. Mějte radost z toho, co jste dokázali. Co jste uvařili, napsali, namalovali. Užívejte si ten svobodný pocit, který u toho máte.

Pomohla vám moje rada? Nepomohla? Snažili jste se více než 20 minut? Ano? Tak to pusťte.

Když to ani po dvaceti minutách nejde, tak to nejde. Dneska to nepůjde, ale to není důvod, proč by to nešlo zítra, pozítří. Dvacet minut je doba tak akorát, kdy zjistíte, že teď pro to není vhodná chvíle, uvolněte se. Uvařte si čaj, kafe a běžte dělat něco jiného.

Blok má každý. Bloger, spisovatel, kuchař, malíř, to je jedno. Dnes jsem vám dala radu, jak toto období překonat. Teď je jen a jen na vás, jestli se jí hodláte využít.

Mějte krásný slunečný den bez bloků.

Čtěte, pište, milujte

S láskou Bee

 

Úzké Italské serpentýny v mlze – Itálie

Zdravím všechny!

Dneska vám chci říct/napsat o našem třetím dni stráveném v severní části Itálie. V horách. Celá dovolená trvala čtyři dni, tak se koukněte na minulé články. První den- Zpívající záchod? – Itálie. Druhý den – Trhy v Trentu a moje první espresso

Ráno bylo jako každé jiné. Snídaně s krásným výhledem na hory. Po včerejší návštěvě Trenta jsme byly docela unavení a tak jsme si dnes dali něco jako odpočinkový den. Celý den jsme plánovali jezdit autem. Proto jsme vstávali v devět a v deset jsme se vydali prozkoumat další kousek Itálie, okolí vesničky Capriany.

Vyrazili jsme autem se podívat na paso. Passo neboli vrchol hory. Na nejbližší paso jsme to měli z Capriany (vesnice, kde jsme bydlely) asi hodinu a půl. Stoupali jsme a zase klesaly typickými italskými serpentýnami nahoru a dolů.

Je zvláštní, že třetí den si člověk pomalu začíná zvykat na tlak v uších. Jak jsem psala, tak první den to bylo peklo. Za tři dny jsem si, ale opravdu zvykla, a i když jsme jeli třeba do údolí a potom zase na vrcholy hor, hlava mě vůbec nebolela.

Předtím, než jsme vyrazili na tuto krátkou dovolenou jsme se trochu zděsili, když jsme zjistili, že má celou dobu pršet a být něco okolo 10 stupňů. Proto jsem v kufru měla dva svetry a teplou zimní bundu. První den v Trentu bylo asi třicet stupňů, a tak jsem si klepala na čelo, co teď budu dělat s tou bundou. Jenom zabírá místo.

Teď jsem byla naprosto vděčná, že jsem jí měla. Dojeli jsme na passo Rolle, které se nachází v 1989 m. n. m. Byl to vrchol hory a všude byly sjezdovky a nádherné výhledy dolů do údolí. V dálce byla ještě mlha. Všude kolem byl sníh a od místních jsme se dozvěděli, že zimní sezóna skončila teprve minulý víkend. Takže třetí týden v dubnu. Kromě těchto lidí tam nebyla ani noha. Všechny krámy a stánky měli zavřeno. Vleky a lanovky už nejezdily, a to bylo pořád sněhu dost.

Vystoupila jsem z auta a viděla tu nádheru, ale byla zima. Pára šla od úst. Já na sobě legíny, tričko, svetr, bundu a na nohách tenisky. Klepala jsem se jako osika. Nicméně jsem si řekla, že to chvíli vydržím. Rozbalili jsme si svačinu a s krásným výhledem na hory jsme se nasvačili. Teda už po deseti minutách jsem asi to jablko neudržela v ruce, jak jsem je měla totálně zmrzlé prsty. Rozhodly jsme teda, že pojedeme zpět.

Cestou zpátky jsme uviděli odbočku ještě na další passo a rozhodli se, že pojedeme i tam. Přejeli jsme další vrchol hory, ale pořád to nebylo to passo, kam jsme měli namířeno. Přehoupli jsme se přes vrchol a celé údolí bylo zahaleno v mlze, ale jako v opravdové mlze. Pro představu, dáte ruce před sebe a nevidíte je. Takhle hustá mlha to byla.

Nejsem strašpytel, ale jet serpentýnami dolů po italských silnicích, které jsou těsně pro dvě auta, a ještě k tomu mají Italové ve zvyku jet prostředkem silnice, ano, přiznávám. Měla jsem strach, ale jenom trošku. Dole v údolí mlha opadla a mohli jsme jet beze strachu dál.

Všichni jsme začali být trochu zmatení, protože jsme podle ukazatelů sjeli do údolí. Ale passo je vrchol hory, tak co děláme v údolí? Samozřejmě se ukázalo, že to, co jsme půl hodiny sjížděli z vrcholku jedné hory, musíme vyjet zase nahoru na druhou horu. Po další tři čtvrtě hodiny jsme se dostali na passo San Pellegrino.

Passo San Pellegrino se nachází ve výšce 6 293 m. n. m, a to už je pořádná výška. Dokonalé zasněžené, bílé hory kolem nás. Naprostá nádhera a zase jsme tam byly úplně sami.

Myslím, že docela velké štěstí bylo, že jsme nemuseli jet celu minimálně tří hodinovou trasu zpět. Stačilo přejet vrchol a za půl hodiny jsem se ocitli ve vesničce Calavese, která byla půl hodiny od Capriany.

Když jsem do Calavese dorazily bylo už půl třetí odpoledne. Byli jsme už docela unavení a měli jsme hlad, proto jsme si dali rozchod na půl hodiny. Já s mámou se rozhodli pro trochu dobrodružství. Na nejvyšším bodě této vesnice jsme uviděli krásný, dřevěný altán. Protože jsme s mámou tak trochu horolezkyně, rozhodli jsme se, že za dvacet minut, to vylezeme.

Prošli jsme kouzelnými uličkami, až ke stráni, kterou jsme ,,po čtyřech“ vylezli nahoru. Ale řeknu vám, stálo to za to. Ten výhled, ta atmosféra. Nahoře na vrcholu byl navíc nádherný park. Nádhera.

Dolů jsme přišli s mírným pěti minutový zpožděním. Měli jsme však ještě čas a sílu, jít se projít. Já, máma, Ála a Jaroušek. No a víte, jak to dopadá, když jsou tři ženský pohromadě. Skončili jsme u oblečení a u bot, jak jinak. Máma si koupila zdravotnické boty od Schollu. Koupila si dva páry. Jedny černé se stříbrným páskem ve stylu pantoflí. Druhé vypadaly spíše jako volné, okrasné sandály. Víte, jak je super, když máte s mámou stejnou velikost bot?

Zašli jsme do Coopu, který je tam všude. Opravdu jinou značku obchodu tam nenajdete. Koupili jsme si potřebné potraviny, poté jsme zašli do drogerie. Taky jsme zašli do cukrárny, kde jsem si dala bezinkovou zmrzlinu. Byla opravdu výborná. Nejdříve jsem vůbec nepoznala, že je to bezinka. Chutnalo to spíše tropicky.

Pak už byl čas opravdu jet do apartmánu. Pro nás však ještě den neskončil.

Anča (Anna Marie) s Mauriciem nás pozvali k sobě na večeři. Jelikož jsou farmáři tak jsme měli všechno domácí. Anča nám uvařila kapouna s chřestem. Co je to kapoun? Já jsem si nejdříve představila něco jako býka či něco podobného. Kapoun je však kohout v určitém měsíci věku. Jedí ho na všechny svátky, jako jsou Velikonoce nebo Vánoce. Byl moc dobrý. Chutnal jako obyčejné farmářské kuře, akorát maso mělo trochu žlutější barvu. Chřest, naprosto dokonalý. Nikdo jsem ho neměla šanci ochutnat. Opravdu byl výborný. Všem ho doporučuji.

(Malý tip. Když zajdete do Kauflandu kolem šesté, sedmé většina zeleniny a pečiva se zlevňuje i o 50 %. Chřest je velice drahý. Normálně ho můžete koupit Za 70 korun, mi ho kupujeme za 25 korun, tak to máte takový tip. Poté ho stačí oloupat, uvařit v páře, a nakonec pokapat citronem a olivovým olejem. Dobrou chuť!)

My s mámou jsme tam trochu seděli trochu zaraženě, protože celá konverzace byla vedena v italštině. My jsme nerozuměli ani slovo. Nicméně bylo opravdu zajímavé sledovat, jak jsou Italové vášnivý. Máchají rukama, občas křičí, ale ne v tom špatném slova smyslu. Jako kdyby chtěli tu větu ještě umocnit, jako kdyby k ní chtěli přidat více emocí.

Potom už byl den pomalu u konce. Ještě jsme si venku připili skleničkou vína a začali jsme se připravovat na spánek.

Poslední věc, kterou vám chci povyprávět. Můj dětský sen byla vždycky velká sprch neboli sprchový kout.  Vždycky jsme měli vanu. Kdo neví, tak když vejdete do Baumaxu u nás v Praze na Zličíně, tak hned vedle dveří najdete ten sprchový kout. Je velký, je v něm sedátko. Má tmavě modrá skla, můžete si v něm svítí nebo si pustit rádio. Na všech stěnách jsou různé masážní trysky. Naprostý luxus, který stojí okolo 50 tisíc.

Byla jsem nadšená, jako malé dítě, když jsem zjistila, že podobná sprcha je v našem apartmánu. Nejraději bych tam strávila půl hodiny. Svítila si světlem a pouštěla si jednu písničku za druhou. Tak málo mi stačí k radosti.

To je dnes vše. Brzy čekejte článek ze čtvrtého a asi i posledního dne v Itálii. Bohužel ten den byl hrozný. Vyrazili jsme na Lago di Garda. Máte se na co těšit. Doufám, že jste zvědaví. A jak se vám líbí články z Itálie?

Čtěte, pište, milujte a mějte radost z maličkostí.

S láskou Bee

 

Kdo jsem?

Katie Bee. Vlastním jménem Julie Vorlíčková. Malá, ale roztomilá bruneta, která studuje a bydlí v Praze. Miluje tanec a zpěv, i když nejčastěji tyto aktivity provádí u vaření či ve sprše. Budoucí spisovatelka, cestovatelka a digitální nomád. Velký snílek, který má pořád hlavu v oblacích.

Nenasytný jedlík, pořád má totiž hlad. Hlavně jí ovoce, to přímo miluje:)

Z květin miluje lilie a magnólie.

Snaží se být originální, ale občas se jí to moc nedaří. Na tomhle blogu se snaží psát svoje nejniternější myšlenky, pocity a názory, které si myslí, že nikdo nečte. Potom rudne jako rajče, když jí někdo cituje její článek. Tento blog se jmenuje Katie Bee, protože jsem už odmalička četla hodně knih a nejčastější jméno bylo Katie, a tak jsem se tak pojmenovala. Ale chyběla tomu šťáva, a tak jsem chtěla přidat i příjmení.  Začala jsem si pohrávat se slovy v angličtině. Katie Cat, Katie Flower a potom ji napadlo Katie Bee.

A víte, co je vtipné? Protože bee je v překladu včela a ona se včel strašně bojí:)

Nejraději na světě objevuje nové věci a také ráda spí (nejlépe až do oběda). Úsměv jí na tváři vykouzlí dobrá zpráva a mezi tyto zprávy se počítají i komentáře na blogu. Ty čte opravdu ráda a někdy u nich i brečí dojetím, ale nesmíte jí říct, že jsem vám to řekla.

Miluje cestování i když skoro nikde v zahraničí nebyla. Moc, opravdu moc jí láká Asie, Velká Británie a Seychely.  Miluje moře a pláže s bílým pískem. Miluje hory. Miluje zvířata a život. Má v plánu procestovat celý svět.

Bohužel člověk a samotný charakter se nedá popsat několika slovy. Proto vám sem dávám odkaz na Instagram, kde mě můžete poznat asi nejvíce. Jsem hodně aktivní na Instastories a pod příspěvky můžete najít takové malé články:)

Tak tohle jsem já. Jak už jsem psala, tak všechny komentáře čtu. Pokud mi chcete napsat soukromě můžete mi napsat na Facebook nebo Instagram.

Mějte krásný den!

Čtěte, pište, milujte a sledujte můj blog.

S láskou Bee

 julca.vorlickova@gmail.com

Založení: 21. 8. 2017

 

 

%d blogerům se to líbí:
Přejít k navigační liště