Chci něco změnit

Zdravím všechny!

Jako malá jsem vždycky večer lezla k babičce do postele a nechala si od ní vyprávět pohádky. Pohádky o princeznách a dracích, spanilých princích, o lesních vílách a skřítcích. O kraji za sedmero horami a devatero řekami.

Někdy mi babička, ale neříkala pohádky, ale skutečné příběhy. Vyprávěla mi o příbězích ze života. Povídala mi o svých rodičích, mých prarodičích, jak se vzali, jaká byla Praha za jejího dětství, jak vypadala Jugoslávie a jaké měla ráda sladkosti.

Milovala jsem ty příběhy. Vyprávěla mi, jak z bytu na Břevnově, kde bydlely, viděla v zimě na ostatních střechách domů mraky sněhu. Říkala, že když vyběhla ven na ulici, závěje na chodníku byly pomalu větší než ona. Že si pamatuje zimu, kdy bylo mínus 5 stupňů, ale sněhu bylo všude dost. Jak s kamarády vytáhla sáňky, jezdili na Strahově z kopce na silnici a vůbec se nebáli. V létě zase bylo 23 stupňů a všichni umíraly horkem, protože na něco takového nebyl nikdo zvyklí.

Praha neměla paneláky a ten kdo měl doma televizi a ještě k tomu barevnou, byl bůh. Chodilo k němu celé sousedství.

Vyprávěla, že milovala pomeranče. Ty v té době byly jenom na Vánoce a nebyly to rozhodně pomeranče, které si kupujeme celý rok v Albertu.

Říkala, že mohla nosit, co chtěla. Stačilo to namalovat a pak s máminou pomocí ušít. K narozeninám dostávala dárky v podobě různých látek. Různých materiálů a vzorů. Hodně pestrobarevných a já si doteď vzpomínám, jak se babička vždycky u tohohle smála.

Proč to píšu? Proč jsem napsala teď tři sta slov o osobě, kterou nikdo neznáte? Protože někde uvnitř mě je hlas, ten volá a křičí. Říká, že doba je hrozně rychlá a život uteče jako voda.

Že v dnešní době je normální, že v srpnu i v lednu najdeme v supermarketu pomeranče, které vypadají úplně stejně.

V srpnu je 36 stupňů ve stínu a vlastně to nikomu nepřijde divné. Tento rok trvala zima skoro pět měsíců! A hned dva dny po konci už všichni chodili v kraťasech a šatech, protože bylo 28 stupňů.

Lidé mají doma ne jednu televizi, ale mají třeba tři. Nejsou to ty normální televize, jako za mojí babičky. To jsou ty plazmové. Když roztáhnete ruce do upažení nemáte šanci se dotknout ani jednoho okraje. Plus započítejme, že každý dospělý má počítač a děti tablet a mobil.

Oblečení se dá normálně koupit v obchodě a nikomu nevadí, že dalších x tisíc lidí má na sobě to samé. Nikdo není originální, vlastně se o to ani nesnaží. Nikoho nezajímá, že když to tričko stojí 120 korun, že jeho výroba musela být v hrozných podmínkách. Že lidé kteří ho ušili asi nedostali úplně férově zaplaceno.

Lidé moc nepřemýšlejí, moc neuvažují, moc toho nevědí.

Cílem mého blogu je něco změnit. Změnit kousek světa ve kterém se každé ráno probouzím. Chci v lidech vzbuzovat otázky a s těmi, se kterými by si nevěděli rady, tak jim zkusit poradit.

Chtěla bych ukázat svůj život ostatním lidem, aby viděli, jak to v jiném životě chodí. Že život nemusí být jen práce a dřina, ale taky radost a štěstí.

Chtěla bych přesvědčit lidi, že je úplně jedno, jestli je ta kabelka značková nebo je ze sekáče. Jestli někdo jezdí na dovolenou dvakrát ročně a někdo jen jednou. Nebo vůbec. Že peníze nejsou všechno.

Že život je takový jaký je…krásný

Čtěte, pište, milujte

S láskou Bee

Bee
Malá bruneta s upřímným srdcem a historky, které vás donutí břečet i smát. Holka která píše a čte srdcem i duší. Touží po všem co jí život chce nabídnout. Sledujte její příběhy a život.

komentářů 5

  1. Dědovy příběhy, které nasbíral za celý svůj život, byly beztak nejlepší. Akorát dokud žil, tak jak začal povídat, věděla jsem každé slovo, které bude následovat. Umřel, chtěla jsem si příběhy napsat, a zjistila jsem, že nedám dohromady ani jeden … zapisovat, dokud je co 🙂

    Příběhy z mlhy a éteru

    1. Ano, s tím souhlasím. Připadá mi, že to co jsem kdysi viděla a věděla a myslela jsem si, že si to budu pamatovat do konce života, se za nějaký čas z hlavy ztratí:)

  2. Odmalička jsem vyrůstala u babičky, takže jsem podobných příběhů z dětství slyšela spoustu a občas si říkám, že ta doba musela mít své kouzlo. Docela by mě zajímalo, jaké dětství to muselo být bez všech těch televizí, tabletů, telefonů… přijde mi, že lidé jsou čím dál tím více pohodlní.

    LENN

    1. Lenn, ty jsi asi moje neoblíbenější čtenářka a komentátorka, jestli to tak jde říct. Reaguješ na každý příspěvek a jde vidět, že říkáš své upřímné názory. Moc mě těší, že se najde člověka, jako jsi ty, který čte mé příspěvky, chválí je, ale přitom říká pravdu a podporuje mě. Ani nevíš, jak moc si toho vážím. Moc ti děkuju

Napsat komentář

Přejít k navigační liště