Dočasný život v igelitu aneb můj nový pokoj

Zdravím všechny!

Chci vám říct jednu velkou novinu. Musíte jí slyšet, je totiž super. Přestavujeme můj pokoj. Bude celý kompletně nový, zvětší se a budu mít nový balkon. V celé domě se vymění okna a dveře za ty bezpečnostní. Všude se bude malovat a všechno bude od října jinak. Budeme bydlet v novém. Bože, to je super!

Bydlíme v řadovém domku na Praze 5. Malý, ale útulný a jenom náš. Vím, píšu o tom dost pozdě. Stavba začala už na začátku června, jo to je docela doba:)

Chci s vámi sdílet tu obrovskou radost kterou z toho mám.

V mém dětském starém pokoji, bylo hodně věcí. Staré skříně, nic se nehodilo, spala jsem na dětské palandě. Zdi vymalované na růžovou a žlutou, plus jedna celá stěna polepená kreslenými ovečkami. Protože ovce od malička miluju, (teda teď už moc ne, ale jako malá jsem je zbožňovala). Vše bylo neuspořádané a nepromyšlené. Ale bylo to jen moje. Bylo tam krásně útulně. Milovala jsem ten pokoj.

Tyto dva měsíce mi připadá, že moje není vůbec nic. Žádný osobní prostor. Dělníci k nám chodí každý den od osmi. Bourají sbíječkami, když jste takový milovník spánku jako já a alespoň o prázdninách se chcete vyspat, je to dost na prd. V mém pokoji jsou balkonové dveře a velké okno a dole v obýváku jsou velká okna. Stará okna, která pustí každý zvuk dovnitř. Takže to, že spím o pokoj dál vůbec nic neznamená. Bohužel…

Polovina pokoje (spíše skoro všechno) je vyklizené a zalepené folii. Všechen nábytek je nasyslený do jedné místnosti a ten náš domek mě bez toho všeho připadá takový prázdný. Bez života. Nikdy bych nevěřila, že v našem domě může být až taková ozvěna.

Jsem vděčná za všechno, co tu dělají (a že pracují opravdu tvrdě), ale trochu postěžovat si musím.

Nemám vůbec žádné soukromí. Zedníci, stavaři a ostatní chodí sem a tam po domě a po zahradě. Jo, super spravují mi pokoj, ale je to hrozné. Musím se převlékat v koupelně. Nemůžu chodit na zahradu, protože je všude vyskládaný materiál na stavbu. Nemůžu dělat věci, které normálně dělám. Třeba si zpívám a tancuju po celém domě. Nemyslím, že zpívám a tancuju, až tak strašně, ale moc se stydím, než abych to dělala před nimi. Sakra, opravdu mi to chybí!

V našem domečku není jediné místo, kam bych se mohla na pár hodin zavřít. Číst, psát a dělat všechno co mě baví. Je to k vzteku. Občas musím utéct. Jako třeba dneska.

Dnes jsem strávila asi dvě hodiny v lese a jsem o něco klidnější něž předtím, ale nevím na jak dlouho mi to vydrží. Asi budu muset utíkat častěji. Našla jsem krásné místo, řeknu vám o něm brzy víc. Možná.

Čtěte, pište, milujte a hlavně si užívejte klidu

S láskou Bee

Blog můžete sledovat i na sociálních sítích. Okazy máte tady:

Facebook a Instagram

Bee
Malá bruneta s upřímným srdcem a historky, které vás donutí břečet i smát. Holka která píše a čte srdcem i duší. Touží po všem co jí život chce nabídnout. Sledujte její příběhy a život.

komentáře 2

  1. Tak to se nedivím, že tě to štve, když nám dělali novou omítku, tak jsem málem šílela – a to prosím byla jenom omítka 😀

    Já mám tyhle malé úniky od reality strašně ráda. Sama se jen tak procházím, objevuju nová místa… Je to fajn, jednou za čas prostě vypnout a být jenom sama se sebou 🙂

    1. Bože! Ano, konečně člověk co to cítí stejně:) Je to šílené a nikam se nemůžeš schovat. Konečně mě někdo cháme:D Ty máš kliku byla to jen omítka, já musím vydržet do konce října, protože u nás se přestavuje skoro všechno:)

Napsat komentář

Přejít k navigační liště