Fáze útlumu

Dneska mám pro vás článek o něčem o čem jsem tady ještě nepsala.  Ani vlastně nevím jak to pořádně nazvat, či popsat. Já osobně tomu říkám fáze útlumu.

Je to taková fáze, kdy se vám nechce dělat vůbec nic ani věci, které vás normálně baví. Ležím v posteli u počítače, koukám na svůj oblíbený seriál a nebaví mě to. Jsem na mobilu, projíždím Instagram, Facebook, Wattpad a nebaví mě to. Dokonce ani číst mě nebaví.  Připadám si jako nemocná. Nechci nic jíst ani pít a když už mě k tomu někdo donutí nechutná mi to i když je to zase mé oblíbené jídlo.

Už to trvá asi tak čtrnáct dní. Snažím se přijít na to, co to vlastně způsobilo, že jsem jako tělo bez duše. Položila jsem si sama sobě tuto otázku, ale odpověď na ní jsem nenašla. Celý ten čas jsem se s tím  trápila. Objevila jsem jí až včera večer, když jsem seděla na balkoně v půl jedenácté v noci s mámou. Pili jsme kafe a bavili se o všem možném.

Najednou to ze mě vypadlo. Řekla jsem jí to. Že mě nic nebaví a že nevím co s tím mám dělat. Máma se na mě podívala a zeptala se mě ,,Co neděláš posledních čtrnáct dní, ale normálně to do tvého života patří jako samozřejmost?“

Chvíli jsem tak na ní koukala a pak se opravdu zamyslela. Co nedělám?

,,Co tě donutilo přežívat a nebýt šťastná?“ jakmile to řekla přišla jsem na to. Odpověď jsem měla přímo před nosem a já jí neviděla. Neměla jsem svobodu. Posledních čtrnáct dní jsem nebyla volná. Byla jsem zavřená doma v kleci a čtrnáct dní neviděla skoro nic kromě domu a zahrady.

Chybělo mi chodit po obchodech a zkoušet si oblečení. Chybělo mi chodit po kavárnách s notebookem a psát. Chyběly mi pikniky s mými kamarádkami. Chyběly mi moje kamarádky, který mě dokázaly vždycky rozesmát. Moc mi chyběly. Chybělo mi se smát a užívat života.

Posledních čtrnáct dní jsem byla zavřená doma v hluku a nepořádku. Pořád jen uklízela, nosila tvárnice a nářadí. Neustále byla přehlížená a buzerovaná ze svého okolí. Z každé strany vždycky přišla nějaká připomínka a já se do sebe uzavřela, aby to přestalo tak bolet. Pořád mi jen říkají co dělám špatně a že to mám dělat tak a tak. A že jsem úplně blbá, když to dělám jinak. Tak promiňte, že nevím, že tu zednickou lžíci držím blbě nebo ,že tu maltu míchám blbě. No, cholt stavebnictví není můj obor:)

Dneska jsem se sebrala a odjela do knihovny.  Znovu jsem odjela pryč od toho hluku. Teď tady sedím a píšu si s vámi. Objevila jsem hodně zajímavých knížek, takže se můžete těšit i na nějaké ty recenze. V levných knihách jsem si koupila od Aprilynne Pikeové) poslední ze čtyř dílů série Křídla. Poslední díl s názvem Osud jsem už četla. Je to má oblíbená knížka, tak jsem hned neodolala a za třicet-devět korun jí koupila. No nekup to! Tak vidíte v mém světě je zase všechno v pořádku.

Čtete, pište a nakupujte nové knihy (to vždycky pomůže)

S láskou vaše Bee 🙂

 

 

 

 

Dočasný život v igelitu aneb můj nový pokoj

Zdravím všechny!

Chci vám říct jednu velkou novinu. Musíte jí slyšet, je totiž super. Přestavujeme můj pokoj. Bude celý kompletně nový, zvětší se a budu mít nový balkon. V celé domě se vymění okna a dveře za ty bezpečnostní. Všude se bude malovat a všechno bude od října jinak. Budeme bydlet v novém. Bože, to je super!

Bydlíme v řadovém domku na Praze 5. Malý, ale útulný a jenom náš. Vím, píšu o tom dost pozdě. Stavba začala už na začátku června, jo to je docela doba:)

Chci s vámi sdílet tu obrovskou radost kterou z toho mám.

V mém dětském starém pokoji, bylo hodně věcí. Staré skříně, nic se nehodilo, spala jsem na dětské palandě. Zdi vymalované na růžovou a žlutou, plus jedna celá stěna polepená kreslenými ovečkami. Protože ovce od malička miluju, (teda teď už moc ne, ale jako malá jsem je zbožňovala). Vše bylo neuspořádané a nepromyšlené. Ale bylo to jen moje. Bylo tam krásně útulně. Milovala jsem ten pokoj.

Tyto dva měsíce mi připadá, že moje není vůbec nic. Žádný osobní prostor. Dělníci k nám chodí každý den od osmi. Bourají sbíječkami, když jste takový milovník spánku jako já a alespoň o prázdninách se chcete vyspat, je to dost na prd. V mém pokoji jsou balkonové dveře a velké okno a dole v obýváku jsou velká okna. Stará okna, která pustí každý zvuk dovnitř. Takže to, že spím o pokoj dál vůbec nic neznamená. Bohužel…

Polovina pokoje (spíše skoro všechno) je vyklizené a zalepené folii. Všechen nábytek je nasyslený do jedné místnosti a ten náš domek mě bez toho všeho připadá takový prázdný. Bez života. Nikdy bych nevěřila, že v našem domě může být až taková ozvěna.

Jsem vděčná za všechno, co tu dělají (a že pracují opravdu tvrdě), ale trochu postěžovat si musím.

Nemám vůbec žádné soukromí. Zedníci, stavaři a ostatní chodí sem a tam po domě a po zahradě. Jo, super spravují mi pokoj, ale je to hrozné. Musím se převlékat v koupelně. Nemůžu chodit na zahradu, protože je všude vyskládaný materiál na stavbu. Nemůžu dělat věci, které normálně dělám. Třeba si zpívám a tancuju po celém domě. Nemyslím, že zpívám a tancuju, až tak strašně, ale moc se stydím, než abych to dělala před nimi. Sakra, opravdu mi to chybí!

V našem domečku není jediné místo, kam bych se mohla na pár hodin zavřít. Číst, psát a dělat všechno co mě baví. Je to k vzteku. Občas musím utéct. Jako třeba dneska.

Dnes jsem strávila asi dvě hodiny v lese a jsem o něco klidnější něž předtím, ale nevím na jak dlouho mi to vydrží. Asi budu muset utíkat častěji. Našla jsem krásné místo, řeknu vám o něm brzy víc. Možná.

Čtěte, pište, milujte a hlavně si užívejte klidu

S láskou Bee

Blog můžete sledovat i na sociálních sítích. Okazy máte tady:

Facebook a Instagram

Já a můj (ne)kamarádský notebook

Zdravím všechny!

V roce 2016 v únoru jsem mámu všemožně prosila, ať mi koupí počítač. Jo a teď se přiznám, že hlavní argument, že ho potřebuji do školy tenkrát nebyl úplně pravdivý, ale bez notebooku teď nevycházím ani z domu. Dostala jsem svůj krásný notebook Acer Aspire V, s Intel Core i3 v bílé barvě. Dostala jsem ho dva měsíce po Vánocích a měsíc před mými narozeninami. Takže takový dárek mezi. Měla jsem z něj obrovskou radost, to si ani neumíte představit.

Hrála jsem hry, poslouchala písničky, koukala na filmy a tak podobně. Ano, občas jsem na to udělala i něco do školy.

Čas šel dál a můj notebook oslavil svoje první narozeniny. Párkrát za rok jen nešel zapnout, ale jinak můj drahoušek fungoval dokonale. Bohužel, když jsem se jednou koukala na Námořní vyšetřovací službu (Ano, můj oblíbený seriál) nějakým způsobem se mi povedlo do mého miláčka vylít sklenici ochucené vody. Hupps!!!

No můj notebook to nezvládl a od té doby nešel zapnout. V servisu řekli, že za opravu chtějí deset tisíc. Což je mimochodem skoro cena nového notebooku. Máma řekla, že to nezaplatí a notebook zůstal schovaný ve skříni (tehdy jsem jí to strašně vyčítal, teď se jí ani nedivím:)

Bylo to hrozné období. Zařizovala jsem blog, psala na Wattpad a psala knihu. To jen jednou za 14 dní u táty. Takže mi blog trvalo zařídit asi 7 měsíců. Bože můj, to je strašně dlouhá doba a každý den se na něm ještě snažím pracovat.

Na začátku června otevřela máma notebook a on se na chvíli rozsvítil. Hurááá! Nechali jsme ho nabít a světe div se on fungoval. Opravdu fungoval, zdál se být v pořádku a já si mohla zase s vámi psát. Vydržel to až do dnešního pátku skoro na konci srpna, kdy najednou prostě zhasnul. No smůla.

Jenom, abyste věděli brečela jsem jako malé dítě, které vidělo umřít štěně. Prosila jsem svůj notebook (u mě je docela normální, že si povídám se svými věcmi) aby začal fungovat. Prosila a prosila. Slzy padaly a padaly. Dnes je pondělí a celé tři dny jsem nemluvila skoro vůbec. To je u mě jako nemoc. Velice ráda mluvím. Máma asi před dvaceti minutami zase otevřela notebook. Rozsvítil se a funguje. Je v nabíječce, ale můj miláček je v pořádku. Uvědomila jsem si, že se vám moc nevěnuju. Svůj čas věnuji tolika blbostem, až jsem zapomněla na to nejdůležitější. Budu se vám víc věnovat. Slibuju.

Čtěte, pište, milujte a sledujte můj blog

S láskou Bee

PS: Pokud chcete podpořit tento blog můžete mě začít sledovat na sociálních sítích. Mrněte na Facebook a Instagram

%d blogerům se to líbí:
Přejít k navigační liště