Málem jsem se utopila v moři kvůli igelitce – Zerowaste

Zdravím všechny!

V posledních týdnech si v hlavě pohrávám s jednou myšlenkou. Tato myšlenka se týká odpadu. Ano, opravdu odpadu a ano, je to trochu nechutný.

Nicméně momentálně jsem se začala zabývat právě o toto téma. ZEROWASTE, neboli vyprodukování nulového odpadu.

Jak určitě z mého blogu už víte, jsem velký milovník přírody. Miluji moře, lesy i hory. Předtím jsem byla normální člověk. Nakupovala jsem v supermarketu. Na jednu papriku si brala igelitový pytlík. Kupovala si slazenou Mattonku a všechno v plastu.

Vzpomínám si, že poprvé jsem se nad odpadem zamyslela asi před dvěma lety, kdy jsem byla na dovolené v Maroku ve městě Agadir. Pláže plný nedopalků a dalších drobných odpadků, které lidi po sobě nechtěli uklidit.

Pak jsem vlezla do moře, normálně si plavu a najednou se mi něco otřelo o nohu. Hned jsem pomyslela na žraloky, kraby nebo na medúzy. To víte, když jsem k smrti vyděšená mám velkou představivost.

Pořád se mě to drželo za nohu a já jsem začala skutečně šílet. Málem jsem se tenkrát utopila. Máchala jsem rukama a nohama, ale ta věc se mě pořád nechtěla pustit. Nadechla jsem se a potopila se, abych si to mohla z nohy sundat. Po potopení jsem zjistila, že jen to igelitová taška. Tak jsem se vynořila na hladinu a doplavala na břeh.

Ještě asi deset minut jsem ležela v písku a hledala svůj dech. Já jsem se tak strašně vyděsila, to si ani neumíte představit. Je to takový ten pocit, kdy se vám zrychlí dýchání, nemůžete se nadechnout. Vaše srdce vám tluče takovou rychlostí, kdy si myslíte, že za chvíli budete mít zástavu.

V tu dobu jsem se nad odpadem v oceánech zastavila asi na minutu a na další dva roky jsem na to úplně zapomněla. Párkrát jsem viděla přeplněné odpadkové koše v centru města nebo v lese. Nebo odpadky jen volně hozené v parku, na ulicích i v přírodě.

Pak jsem narazila na videa na YouTube od Weef, která o Zerowaste veřejně mluví. Píše články, točí videa a já se na ně koukám moc ráda. Tady máte odkaz na její blog – weefs world . Právě Verča byla první člověk, který mě donutil se zamyslet na odpadem všeobecně. Víte, že každý rok vyprodukuje průměrný Čech až 320 kg odpadu? To je strašně moc.

Kolik máte doma plastu vy? Třídíte? Slyšeli jste už o Zerowaste? Taky používáte na jeden kus ovoce nebo zeleniny igelitový sáček?

Rozhodla jsem, že chci něco změnit. Chci, aby i ostatní lidé dostali pravdivé informace o světě a naší přírodě. Proto jsem pro vás vytvořila novou rubriku Planeta, kde najdete všechno, co bychom měli vědět o naší planetě a přírodě. O tom jak moc špatně se s nimi zachází.

Čtěte, pište, milujte a chraňte přírodu

S láskou k přírodě a k vám Bee

 

 

 

Velká změna

Říká se, že změna je život. Já si myslím, že je to pravda. Všimla jsem si, že jednou za čas nějakou tu drobnou změnu potřebuju. Ostříhat si vlasy, zajít si do nové restaurace nebo vracet se domů jinou cestou než obvykle.

Četla jsem o velkých změnách a jsem si jistá, že vy je znáte taky. Například, že se odstěhujete do zahraničí, změníte práci nebo partnera/partnerku. Nikdy jsem, ale na tyto velké změny neměla odvahu, a navíc nebyly potřeba.

Do zahraničí (rozumějte na delší pobyt) jsem vždycky chtěla, ale vím, že v Praze budu ještě nejbližší čtyři roky. Bydlím v krásném bytě a partnera nemám, takže ho logicky nepotřebuju změnit.

Dneska jsem zjistila, že tyto velké změny doprovází za ruku strach. Většina lidí tyto velké změny nedělá, protože se bojí, protože něco…

Protože:

se to nemusí povést, na to nemám, je to riskantní, je to moc daleko, mi tohle vyhovuje (lež), ho mám rád/a, je ještě dost času a spoustu dalších výmluv.

Já jsem dneska zažila velkou změnu. Přecházím ze základní školy na střední. Ano, jsem tak mladá:)

Nicméně je to pro mě velká změna. Všechno, na co jsem byla zvyklá dneska skončilo. První den v devátém ročníku jsem se před prahem školy nadechla a překročila práh s myšlenkou, že je to poslední začátek.

Dneska jsem vycházela ze školy snad jako poslední. Zastavila jsem se před prahem a nadechla se. Pravou nohou překročila práh. Dělala jsem to tak vždycky, každý rok. A pak to přišlo.

Vodopády slz jsem mi začalo valit z očí. Protože tím jedním krokem jsem za sebou nechala 9 let, které už nikdy nemůžu vrátit. Slzy padaly a padaly. Měla jsem rozpolcené pocity. Byla jsem šťastno-smutná. Nechávala jsem za sebou úžasné roky, přátele, prostor a lidi na které jsem byla zvyklá.

Potom přišel strach. Co když mě na nové škole nebudou mít rádi? Co když nebudu moc dobrá a propadnu, popřípadě mě vyhodí? Co když mě budou šikanovat? Začala jsem se bát toho velkého kroku. Té velké změny. 

Začala jsem myslet na všechny mé spolužáky a na naše společné příběhy a historky. Na své věrné holky a všechny ty blbosti, které jsme zažili. A přišla jsem na to, že jediné, co můžu udělat je být sama sebou. To je to nejlepší, co můžu být.

S holkama jsme začali brečet. Začali jsme všechny objímat a společně jsme vzpomínali na ty dlouhé roky. Celý den jsme zakončili zmrzlinou, šlehaným mlékem, bagetou a smíchem.

Nádherně jsme se rozloučili, byl to úžasný den.

Děkuju všem lidem, kteří byli součástí těch devíti let. Každý jste mi něco ukázal a dal. Je jedno jestli to bylo špatné či dobré vedlo to k této chvíli a já z celého srdce děkuju. Mám vás moc ráda!

Dnešní článek byl o přechodu na jinou školu, ale velkých změn je samozřejmě více. Chci pozdravit a ujistit všechny lidi, kteří právě prochází velkými změnami ať už dobrovolně či nikoli. Ať se stěhujete, jste po rozchodu, měníte školu nebo zaměstnání, chci vám říct, že se nemáte čeho bát. Vždycky tam budou rizika a strach, ale jak se říká:

,,Život začíná za hranicí komfortní zóny.“

Teď tu hranici překračujete a doufejte, že za ní čeká něco lepšího. Protože určitě čeká. Protože celý vesmír se spojí, aby to byla pravda!

Čtěte, pište milujte a nebojte se změn!

S láskou Bee

Věnováno mým úžasným spolužákům za krásná léta, která jsme spolu prožili…

 

 

Může žena nebýt ženou?

Zdravím všechny!

Nedávno jsem četla článek o tom, že ženy přestávají být ženami. Tento článek mi utkvěl v hlavě. Pokud si chcete přečíst článek celý tak ho máte tady – článek 

Nechodí v podpatcích, chodí bez make-upu, chodí neupravené, neučesané a chlapsky oblečené. Ženy začínají více nosit mikiny a tenisky. Celá myšlenka toho článku byla, že ženy by měli více začít nosit podpatky a měli bychom se stát více ženami. Já jsem se zamyslela a zjistila jsem, že podle tohoto článku vlastně žena vůbec nejsem.

Většinou mě najdete v džínách, v mikině a na nohou mám tenisky. Nad make-upem a účesem si taky moc hlavu nelámu. Znamená to snad, že nejsem žena?

Podle mě má každý mít právo na to se rozhodnout, co chce a co zase nikoliv. Jestli chce tenisky nebo podpatky, sukni nebo kalhoty, make-up nebo ne.

Skoro v každém článku připomínám to, že každý člověk je jiný. Pomalu, ale jistě už to začíná být určitým způsobem klišé.

Někomu sluší bílá, jinému žlutá. Někdo rád džíny, jiný si zase nikdy na sebe džíny neobleče, protože je mu to nepohodlné a nepříjemné. Každý máme právo si zvolit.

Já to mám tak plus, mínus na střídačku. Někdy ráno nemám sílu se ani namalovat. Tak si vezmu kalhoty, tričko a jdu. Jindy se zase vzbudím plná síly. Obleču si šaty, upravím vlasy do všech možných tvarů. Make-up si nanáším třeba půl hodiny a jsem si schopna vyhrát s očními stíny klidně na deset minut. K šatům si vezmu podpatky nebo zase tenisky. To samé ke kalhotám.

Chci tím říct, že se oblékám podle toho, jak se cítím. To samé i s ostatními věcmi v životě. Řídím se podle toho, co moje tělo chce. Někdy se ze sebe snažím udělat princeznu v šatech. Někdy jde princezna ven v tričku, ve kterém spala se stejným účesem a bez make-upu, ale pořád je to princezna.

Co tímto článek chci připomenout?

Nemá cenu se trápit v oblečení, které vám není pohodlné. Ve kterém se necítíte sví. Oblečte se podle sebe. Je jedno, jestli se obléknete šaty nebo kalhoty. Můžete si vzít zářivě růžové ponožky se spousty vzory. Na hlavu si dát klobouk. Také je jedno, jestli si to oblečení koupíte v H&M nebo v sekáči. Já mám teda radši ten sekáč:)

Mějte se a buďte sví.

Čtěte, pište, milujte

 S láskou Bee

Ps: Jenom prosím vás do divadla v teplácích fakt ne. Zkuste dodržovat alespoň částečnou etiketu. O tom už jsem jednou článek psala- To je normální, že teď všichni nosí tepláky

 

 

Ztrácíme čas?

Zdravím všechny!

Dneska vám chci říct věc se kterou se už dlouho vnitřně peru. Bojuju sama se sebou, ale nevím, která část mě vyhrává.

Jako dítě jsem si myslela, že čas je strašně dlouhý pojem. Představa, že chvíli sedím na místě pro mě bylo peklo. Postupně, jak jsem dospívala, jsem začala být čím dál méně aktivní. Radši jsem si zalezla do pokoje a četla si celé hodiny. Psala dětské pohádky nebo se koukala na filmy. Čas vůbec neutíkal, a doslova se zastavil, když jsem měla dělat něco, co jsem nechtěla. Třeba sedět na hodině fyziky a předstírat, že učitelku poslouchám.

Táta jednou řekl, že ten čas hrozně letí a já mu to nevěřila. Také říkal, že se jen na chvílí otočím a uběhne padesát let ani se nestačím divit. Nevěřila jsem mu to.

Chyba.

Nedávno jsem našla něco jako svůj deník. Spíš složku s papíry, na které jsem si psala své myšlenky, pocity a plány. Třeba:

,,Za pár let budu šťastná, zdravá a plná energie. Budu mít milujícího partnera a dostatek peněz a finanční svobodu. Dostatek času na cestování, rodinu, přátele.“

Už od útlého dětství jsem chtěla cestovat. Poznávat svět a jiné kultury. Chtěla jsem mít naplněný život. Plánovala jsem si vše. Od toho, jak vydám svoji knížku, kterou už několik let nosím v hlavě. Od e-booku až po náramky z minerálů, které vyrábím, jako koníček.

A víte, co mi právě došlo? Já se za ty dva roky neposunula ani o kousek k mému cíli.

Mám před očima své plány, své sny. Nic se nezměnilo, já jsem se nezměnila. Možná proto ještě nejsem tam, kde jsem mohla být. Kde jsem chtěla být. Rozhodla jsem se, že do života proto půjdu naplno. Čas mi protekl mezi prsty.

Každý den, je pouze jednou a já jsem teď velice motivovaná začít něco dělat. Upřímně doufám, že mi to vydrží, a až se po pár letech ohlédnu, uvidím úplně jiného člověka, než jsem dnes.

Co vy a vaše cíle a sny? Jak zvládáte čas? Jste někým jiným než před pár lety? Doufám, že vás čtení bavilo. Budu ráda za každý komentář. Mějte hezký den!

Čtěte, pište, milujte a buďte sami sebou

S láskou Bee

Ps: Fotku mám z Krkonoš od Mumlavských vodopádů nedaleko Harrachova. Když budete někde poblíž určitě tam běžte!

4 věci, které mě naučil můj blog

Zdravím všechny!

Dneska vám budu psát/povídat o věcech, které mě naučil můj blog. Užijte si čtení.

První věcí, kterou mě určitě naučil je práce s počítačem. Předtím jsem počítač používala spíše jako studijní. Na prezentace, slohové práce, a tak. Potom, když jsem si založila blog jsem začala psát mnohem častěji. Začala jsem se pomalu, ale jistě orientovat ve světě WordPressu (za mě rozhodně nejlepší platforma). Jak určitě ostatní blogeři a blogerky vědí, tak tento koníček není jen to pozlátko nahoře, které vidí ostatní. Ani nevíte, jak mi dlouho trvalo zjistit, jak používat SEO (snadnější vyhledávání na internetu).

Druhá věc je hodně osobní, ale i tak ji sem napíšu. Můj blog mě naučil cítit hrdost za to, co dělám. Když jsem začínala s blogem, myslela jsem si, že to bude jednoduché a že za chvíli lidé tu moji stránku objeví. Snažila jsem se blog držet v tajnosti. Stranou od mých přátel, rodiny. Proto se dokonce tento blog jmenuje tak, jak se jmenuje, protože jsem se tenkrát styděla za to, co píšu a nechtěla se pod to podepsat svým jménem. V srpnu jsem si řekla, že se za to, co dělám nestydím a na všechny sociální sítě jsem poslala odkazy a všechny své přátele pozvala, aby se podívali na můj blog. Ten den přišlo 273 lidí.

Třetí věc, i když se to zdá povrchní a ohrané. Můj blog mi pomohl najít sama sebe. Dříve jsem byla zavřená. Myslela jsem si, že mé nápady ani názory nikoho nezajímají, a tak jsem si je všechny nechávala pro sebe. Zjistila jsem, že po této planetě chodí lidé, které mé myšlenky a nápady zajímají a rádi je čtou. Přiznám se že, když si občas přečtu starší článek, tak si za a) klepu na čelo kolik je tam pravopisných chyb, za b) jsem nadšená, jak jsem geniální a že ty moje myšlenky opravdu nejsou k zahození (neberte to prosím jako egoismus).

Jako čtvrtou věc, která asi většinu lidí nenapadne, je čas. Díky, svému blogu jsem si začala vážit svého volného času. Pro nás blogery je čas důležitý. Já svůj článek obvykle píšu asi hodinu, potom řeším obrázky, korekturu pravopisu, a to ještě nepočítám dobu, kdy hledám inspiraci. Můj minulý článek Spisovatelský blok měl veliký úspěch a najdete tam i rady, jak se tohoto bloku zbavit, tak se můžete podívat.

Tak, a to je dnes všechno. Doufám, že vás to bavilo, a ještě víc doufám, že se v tom někdo našel. Budu ráda za každý komentář. Mějte krásný slunečný den.

Čtěte, pište, milujte a sledujte můj blog na sociálních sítích

S láskou Bee – Julie Vorlíčková

%d blogerům se to líbí:
Přejít k navigační liště