Velká změna

Říká se, že změna je život. Já si myslím, že je to pravda. Všimla jsem si, že jednou za čas nějakou tu drobnou změnu potřebuju. Ostříhat si vlasy, zajít si do nové restaurace nebo vracet se domů jinou cestou než obvykle.

Četla jsem o velkých změnách a jsem si jistá, že vy je znáte taky. Například, že se odstěhujete do zahraničí, změníte práci nebo partnera/partnerku. Nikdy jsem, ale na tyto velké změny neměla odvahu, a navíc nebyly potřeba.

Do zahraničí (rozumějte na delší pobyt) jsem vždycky chtěla, ale vím, že v Praze budu ještě nejbližší čtyři roky. Bydlím v krásném bytě a partnera nemám, takže ho logicky nepotřebuju změnit.

Dneska jsem zjistila, že tyto velké změny doprovází za ruku strach. Většina lidí tyto velké změny nedělá, protože se bojí, protože něco…

Protože:

se to nemusí povést, na to nemám, je to riskantní, je to moc daleko, mi tohle vyhovuje (lež), ho mám rád/a, je ještě dost času a spoustu dalších výmluv.Pokračovat ve čtení →

Může žena nebýt ženou?

Zdravím všechny!

Nedávno jsem četla článek o tom, že ženy přestávají být ženami. Tento článek mi utkvěl v hlavě. Pokud si chcete přečíst článek celý tak ho máte tady – článek 

Nechodí v podpatcích, chodí bez make-upu, chodí neupravené, neučesané a chlapsky oblečené. Ženy začínají více nosit mikiny a tenisky. Celá myšlenka toho článku byla, že ženy by měli více začít nosit podpatky a měli bychom se stát více ženami. Já jsem se zamyslela a zjistila jsem, že podle tohoto článku vlastně žena vůbec nejsem.

Většinou mě najdete v džínách, v mikině a na nohou mám tenisky. Nad make-upem a účesem si taky moc hlavu nelámu. Znamená to snad, že nejsem žena?

Podle mě má každý mít právo na to se rozhodnout, co chce a co zase nikoliv. Jestli chce tenisky nebo podpatky, sukni nebo kalhoty, make-up nebo ne.

Skoro v každém článku připomínám to, že každý člověk je jiný. Pomalu, ale jistě už to začíná být určitým způsobem klišé.

Někomu sluší bílá, jinému žlutá. Někdo rád džíny, jiný si zase nikdy na sebe džíny neobleče, protože je mu to nepohodlné a nepříjemné. Každý máme právo si zvolit.Pokračovat ve čtení →

Ztrácíme čas?

Zdravím všechny!

Dneska vám chci říct věc se kterou se už dlouho vnitřně peru. Bojuju sama se sebou, ale nevím, která část mě vyhrává.

Jako dítě jsem si myslela, že čas je strašně dlouhý pojem. Představa, že chvíli sedím na místě pro mě bylo peklo. Postupně, jak jsem dospívala, jsem začala být čím dál méně aktivní. Radši jsem si zalezla do pokoje a četla si celé hodiny. Psala dětské pohádky nebo se koukala na filmy. Čas vůbec neutíkal, a doslova se zastavil, když jsem měla dělat něco, co jsem nechtěla. Třeba sedět na hodině fyziky a předstírat, že učitelku poslouchám.

Táta jednou řekl, že ten čas hrozně letí a já mu to nevěřila. Také říkal, že se jen na chvílí otočím a uběhne padesát let ani se nestačím divit. Nevěřila jsem mu to.

Chyba.

Nedávno jsem našla něco jako svůj deník. Spíš složku s papíry, na které jsem si psala své myšlenky, pocity a plány. Třeba:

,,Za pár let budu šťastná, zdravá a plná energie. Budu mít milujícího partnera a dostatek peněz a finanční svobodu. Dostatek času na cestování, rodinu, přátele.“Pokračovat ve čtení →

%d blogerům se to líbí:
Přejít k navigační liště