Málem jsem se utopila v moři kvůli igelitce – Zerowaste

Zdravím všechny!

V posledních týdnech si v hlavě pohrávám s jednou myšlenkou. Tato myšlenka se týká odpadu. Ano, opravdu odpadu a ano, je to trochu nechutný.

Nicméně momentálně jsem se začala zabývat právě o toto téma. ZEROWASTE, neboli vyprodukování nulového odpadu.

Jak určitě z mého blogu už víte, jsem velký milovník přírody. Miluji moře, lesy i hory. Předtím jsem byla normální člověk. Nakupovala jsem v supermarketu. Na jednu papriku si brala igelitový pytlík. Kupovala si slazenou Mattonku a všechno v plastu.

Vzpomínám si, že poprvé jsem se nad odpadem zamyslela asi před dvěma lety, kdy jsem byla na dovolené v Maroku ve městě Agadir. Pláže plný nedopalků a dalších drobných odpadků, které lidi po sobě nechtěli uklidit.

Pak jsem vlezla do moře, normálně si plavu a najednou se mi něco otřelo o nohu. Hned jsem pomyslela na žraloky, kraby nebo na medúzy. To víte, když jsem k smrti vyděšená mám velkou představivost.Pokračovat ve čtení →

Velká změna

Říká se, že změna je život. Já si myslím, že je to pravda. Všimla jsem si, že jednou za čas nějakou tu drobnou změnu potřebuju. Ostříhat si vlasy, zajít si do nové restaurace nebo vracet se domů jinou cestou než obvykle.

Četla jsem o velkých změnách a jsem si jistá, že vy je znáte taky. Například, že se odstěhujete do zahraničí, změníte práci nebo partnera/partnerku. Nikdy jsem, ale na tyto velké změny neměla odvahu, a navíc nebyly potřeba.

Do zahraničí (rozumějte na delší pobyt) jsem vždycky chtěla, ale vím, že v Praze budu ještě nejbližší čtyři roky. Bydlím v krásném bytě a partnera nemám, takže ho logicky nepotřebuju změnit.

Dneska jsem zjistila, že tyto velké změny doprovází za ruku strach. Většina lidí tyto velké změny nedělá, protože se bojí, protože něco…

Protože:

se to nemusí povést, na to nemám, je to riskantní, je to moc daleko, mi tohle vyhovuje (lež), ho mám rád/a, je ještě dost času a spoustu dalších výmluv.Pokračovat ve čtení →

Může žena nebýt ženou?

Zdravím všechny!

Nedávno jsem četla článek o tom, že ženy přestávají být ženami. Tento článek mi utkvěl v hlavě. Pokud si chcete přečíst článek celý tak ho máte tady – článek 

Nechodí v podpatcích, chodí bez make-upu, chodí neupravené, neučesané a chlapsky oblečené. Ženy začínají více nosit mikiny a tenisky. Celá myšlenka toho článku byla, že ženy by měli více začít nosit podpatky a měli bychom se stát více ženami. Já jsem se zamyslela a zjistila jsem, že podle tohoto článku vlastně žena vůbec nejsem.

Většinou mě najdete v džínách, v mikině a na nohou mám tenisky. Nad make-upem a účesem si taky moc hlavu nelámu. Znamená to snad, že nejsem žena?

Podle mě má každý mít právo na to se rozhodnout, co chce a co zase nikoliv. Jestli chce tenisky nebo podpatky, sukni nebo kalhoty, make-up nebo ne.

Skoro v každém článku připomínám to, že každý člověk je jiný. Pomalu, ale jistě už to začíná být určitým způsobem klišé.

Někomu sluší bílá, jinému žlutá. Někdo rád džíny, jiný si zase nikdy na sebe džíny neobleče, protože je mu to nepohodlné a nepříjemné. Každý máme právo si zvolit.Pokračovat ve čtení →

%d blogerům se to líbí:
Přejít k navigační liště