Šrám na srdci aneb bolesti a strachy v každém z nás

Zdravím všechny!

Každý z nás si uvnitř sebe nosíme nějakou tu bolest. Teď možná někdo vrtí hlavou a říká, že to rozhodně jeho případ není. Bohužel si myslím, že každý v sobě nosíme alespoň malý kousek bolesti. A je jedno jestli jme si ji způsobily sami anebo ji nám ji způsobil někdo jiný. A je jedno jestli to bylo v dětství nebo někdy v této době. Bolí to úplně stejně.

Chci jen říct, že mít v sobě nějakou tu bolest je naprosto v pořádku. Je to znak lidskosti, protože ten, kdo necítí, už prakticky člověkem není.

Tento článek pro vás píšu možná i proto, že už mě nebaví koukat se na dokonalé životy, které vidíme na fotkách na Instagramu popřípadě Facebooku. U mě uvidíte taky dokonalé fotky, ale v popisku si přečtete, co se mi honí hlavou a jestli je to věc dobrá anebo špatná.

Nikdo nechce sdílet svoji bolest, svůj strach. Protože každý chceme vypadat silní a když už tak nevypadáme ve skutečnosti, tak na tom Instagramu to přece nikdo nemůže poznat.

Fotka přešla tolika úpravami, že nakonec vypadá úplně jinak než na začátku. Je tam jiná barva, jiné světlo, někdo si dokonce ubereme i pár kilo. Tak, kdo by mohl vidět realitu?

Takže nevěřte všemu, co vidíte, protože někdy to prostě pravda není. Věřte, že každý uvnitř sebe máme a třeba i denně vzpomínáme na bolest, kterou jsme zažili a tím pádem si ji v tu chvíli prožijeme znovu. Vzpomínky mají sílu nás celé pohltit a ukázat nám ten okamžik, jako kdyby se stal před chvílí. Až takovou moc mají.

A tak teď tady sedím u počítače a říkám vám věci přímo ze svého srdce. Protože už nechci předstírat, jak je život dokonalý a úžasný. Že jsem každou sekundu šťastná a usmívám se na všechny kolem. Někdy jsem smutná, brečím doma v koupelně a život je všechno, jen ne úžasný. A když mi někdo něco provede jsem naštvaná a vyjde ze mě i pár slov, které by holka říkat neměla.

Někdy mě pohltí depka, a to se celý svět zatáhne a začne pršet. Ještě, aby toho nebylo málo se mi do cesty začnou stavět samí blbci nebo blbé situace. A to člověka shodí ještě víc dolů.

Abych vám ukázala kousek sebe, řeknu vám některé své strachy. Abyste viděli, že i když občas a docela často píšu o tom, jak je ten svět dokonalý a jak jsem šťastná, někdy to tak prostě není.

Například mám strach z toho, že někdo odejde. Že se jednou ráno vzbudím a ten člověk tady už nebude. Nebude, jako, že už se nikdy nevrátí a nebude jako odejde a potom ho zpovzdálí sledujte. Co dělá, jak se má, protože vám strašně chybí.

I když se to nezdá mám strach z létání. Což je docela vtipné, když chci tolik cestovat. Člověk by měl chodit po zemi. Ne létat jako ptáci. Když letadlo startuje jsem schopná člověku vedle stisknout ruku tak, že celá zbělá, jak do ní přestane téct krev. Taky už půl hodinu před odletem cucám gumové sladkosti a další různé bonbóny. A než se naděju tak jsou už dva balíčky prázdné, a to jsme si jenom sedli na sedačky v letadle. (tip: cucáním bonbónů, automaticky polykáte a zmizí vám tak nepříjemný tlak z uší a hlavy)

Co se týče bolesti bude to vždycky anorexie. Úplně mě vždycky bolí, když si vzpomenu, že jsem to všechno dělala dobrovolně a za mého plného vědomí. Dokázala jsem se přesvědčit k něčemu tak…tak moc ničivému.

Další bolest mám v sobě už od dětství, kdy jsem se zdravotně začala lišit od ostatních dětí a každé dva až tři roky jsem strávila měsíc v nemocnici na kapačkách. S tím, e kontroly byly ještě častější a někdy bylo potřeba na tu kapačku jít třeba na jeden den. Dodneška si pamatuju, jak jsem jezdila s kanylou na kotníku na takové té dětské malé plastové motorce. Nohu jsem měla přehozenou přes řídítka, abych si nevytrhla kanylu a máma mě tlačila přes celou chodbu tam a zpátky.

Tam je možná bolest i strach zároveň. Bojím se, že skončím v nemocnici znovu. Bolest cítím, protože jsem se vymykala normálu a na pokoji se mi vystřídalo hodně dětí. Taky nikdy nezapomenu, jak v noci přivezli kluka a ten byl na tom hodně špatně. Kolem sebe měl hodně přístrojů a jeho maminka byla úplně na dně.

Na konec tohoto článku chci jen říct, že bolest je normální. Každý ji někde v sobě máme a je to jen znak lidskosti nikoli slabosti. A že to, co vidíte na Instagramu, ten velkej zadek, hubený nohy a dokonalý byty možná nejsou pravda. Možná si nohy vyretušovali, postavili se na fotku před zrcadlem tak, aby ten zadek tam prostě byl a fotí se jenom ta čistá půlka pokoje, která je dokonalá, protože třeba ta druhá je zaházená oblečením, a to nikdo přece vidět nechce.

Čtěte, pište, milujte a buďte na sebe hrdí!

S láskou, bolestí a strachem Bee

Bee
Malá bruneta s upřímným srdcem a historky, které vás donutí břečet i smát. Holka která píše a čte srdcem i duší. Touží po všem co jí život chce nabídnout. Sledujte její příběhy a život.

komentáře 2

    1. Asi mi ještě nikdy nikdo nepoděkoval za článek:) Já děkuju za tebe, že sis ho přečetla. Upřímně doufám, že tě pobavil:)

Napsat komentář

Přejít k navigační liště