Velká změna

Říká se, že změna je život. Já si myslím, že je to pravda. Všimla jsem si, že jednou za čas nějakou tu drobnou změnu potřebuju. Ostříhat si vlasy, zajít si do nové restaurace nebo vracet se domů jinou cestou než obvykle.

Četla jsem o velkých změnách a jsem si jistá, že vy je znáte taky. Například, že se odstěhujete do zahraničí, změníte práci nebo partnera/partnerku. Nikdy jsem, ale na tyto velké změny neměla odvahu, a navíc nebyly potřeba.

Do zahraničí (rozumějte na delší pobyt) jsem vždycky chtěla, ale vím, že v Praze budu ještě nejbližší čtyři roky. Bydlím v krásném bytě a partnera nemám, takže ho logicky nepotřebuju změnit.

Dneska jsem zjistila, že tyto velké změny doprovází za ruku strach. Většina lidí tyto velké změny nedělá, protože se bojí, protože něco…

Protože:

se to nemusí povést, na to nemám, je to riskantní, je to moc daleko, mi tohle vyhovuje (lež), ho mám rád/a, je ještě dost času a spoustu dalších výmluv.

Já jsem dneska zažila velkou změnu. Přecházím ze základní školy na střední. Ano, jsem tak mladá:)

Nicméně je to pro mě velká změna. Všechno, na co jsem byla zvyklá dneska skončilo. První den v devátém ročníku jsem se před prahem školy nadechla a překročila práh s myšlenkou, že je to poslední začátek.

Dneska jsem vycházela ze školy snad jako poslední. Zastavila jsem se před prahem a nadechla se. Pravou nohou překročila práh. Dělala jsem to tak vždycky, každý rok. A pak to přišlo.

Vodopády slz jsem mi začalo valit z očí. Protože tím jedním krokem jsem za sebou nechala 9 let, které už nikdy nemůžu vrátit. Slzy padaly a padaly. Měla jsem rozpolcené pocity. Byla jsem šťastno-smutná. Nechávala jsem za sebou úžasné roky, přátele, prostor a lidi na které jsem byla zvyklá.

Potom přišel strach. Co když mě na nové škole nebudou mít rádi? Co když nebudu moc dobrá a propadnu, popřípadě mě vyhodí? Co když mě budou šikanovat? Začala jsem se bát toho velkého kroku. Té velké změny. 

Začala jsem myslet na všechny mé spolužáky a na naše společné příběhy a historky. Na své věrné holky a všechny ty blbosti, které jsme zažili. A přišla jsem na to, že jediné, co můžu udělat je být sama sebou. To je to nejlepší, co můžu být.

S holkama jsme začali brečet. Začali jsme všechny objímat a společně jsme vzpomínali na ty dlouhé roky. Celý den jsme zakončili zmrzlinou, šlehaným mlékem, bagetou a smíchem.

Nádherně jsme se rozloučili, byl to úžasný den.

Děkuju všem lidem, kteří byli součástí těch devíti let. Každý jste mi něco ukázal a dal. Je jedno jestli to bylo špatné či dobré vedlo to k této chvíli a já z celého srdce děkuju. Mám vás moc ráda!

Dnešní článek byl o přechodu na jinou školu, ale velkých změn je samozřejmě více. Chci pozdravit a ujistit všechny lidi, kteří právě prochází velkými změnami ať už dobrovolně či nikoli. Ať se stěhujete, jste po rozchodu, měníte školu nebo zaměstnání, chci vám říct, že se nemáte čeho bát. Vždycky tam budou rizika a strach, ale jak se říká:

,,Život začíná za hranicí komfortní zóny.“

Teď tu hranici překračujete a doufejte, že za ní čeká něco lepšího. Protože určitě čeká. Protože celý vesmír se spojí, aby to byla pravda!

Čtěte, pište milujte a nebojte se změn!

S láskou Bee

Věnováno mým úžasným spolužákům za krásná léta, která jsme spolu prožili…

 

 

Bee
Malá bruneta s upřímným srdcem a historky, které vás donutí břečet i smát. Holka která píše a čte srdcem i duší. Touží po všem co jí život chce nabídnout. Sledujte její příběhy a život.

komentářů 6

  1. Nemusíš se ničeho bát, noví tam budete všichni. 🙂 Můžu tě uklidnit tím, že já jsem byla vždy svou povahou a vzhledem vynikající materiál na šikanu, na základce jsem si užila své. A přesto mě na střední nikdo nešikanoval. 🙂 Za hvězdu jsem tam sice nebyla, ale jinak jsem ty 4 roky prožila víceméně v pohodě. Určitě se tam s někým seznámíš, najdeš si nové kamarády a bude to fajn. Držím palce. 🙂

    L e n k a

  2. Na střední tě šikanovat vážně nebudou a sejdete se tam všichni úplně neznámý, takže to, že tě nebudou mít rádi je nepravděpodobné..Já naopak moc rád riskuju v těchto rozhodnutích..protoze když to člověk nezkusí, bude furt na stejném místě..Takže radši riskuju, protože průměrné dožití v čr je 71 let..což je málo a nic víc už nikdy nebude

    1. S tím souhlasím:) Zrovna dneska jsem četla citát, že pokud chceme být neustále šťastní, musíme se neustále měnit. Zjistila jsem, že je to pravda, veliká pravda. Člověk nesmí zůstat na jednom místě, musí se posouvat pořád dál a dál…

Napsat komentář

Přejít k navigační liště